Závodit mě naučil táta, říká český jezdec rallye Jan Kopecký
V týmu Škody spolupracujete s vaším otcem, který je též bývalým závodním jezdcem. Vedl vás k závodnické kariéře?
Táta mě naučil vlastně všechno, za což jsem mu strašně vděčný. Začátky samozřejmě nebyly jednoduché, protože mi to nešlo úplně podle jeho představ. Na druhou stranu jsem za ním mohl kdykoliv přijít, aby mi poradil. V tom jsem měl obrovskou výhodu, protože mi mohl předat své zkušenosti.
Kdy jste spolu začali profesionálně spolupracovat?
Jako malý jsem chodil koukat na jeho závody. V 11 letech jsem ho pak poprosil, jestli bych mohl zkusit také závodit a začal jsem jezdit na motokárách. K automobilovým závodům jsem pak přešel někdy v roce 1998. V týmu Škodovky jsme spolu od roku 2009. Táta má na starosti přípravu projektu českého mistrovství v rallye. Stará se jak o tým, tak o techniku. Vlastně je se mnou u auta skoro pořád a jezdí i na závody.
A ještě stále váš otec hodnotí, jak jezdíte?
Ano, i po těch letech mi vždycky jasně poví svůj názor na to, jak jedu. Hlavně mě ale dokáže povzbudit, když je to potřeba.
Závodění se dělá srdcem.
Jak se vaše matka stavěla k tomu, že její syn bude závodník po otci?
Matka nechtěla, abych závodil, protože automobilové závody zkrátka patří k těm méně bezpečným sportům. Riziko tam vždy nějaké je. Ale jak jsem vyrůstal, bylo jí jasné, že k tomu stejně asi jednoho dne dojde a já si do závodního auta sednu. Strach má pořád, ale už poznala, že svou práci dělám profesionálně a zbytečně neriskuji. Mám její podporu, ačkoliv má obavy. Za to jí patří velké díky.
Nastal někdy moment, kdy se vás matka snažila od závodění odradit?
V roce 2003 na slovenské Rallye Matador Tatry jsem měl asi svou nejhorší nehodu. Po defektu přední pneumatiky jsem narazil do sloupu a i s mým tehdejším spolujezdcem Filipem Schovánkem nás to poslalo v kotrmelcích do pole. Naše Octavie tehdy skončila jako hromada šrotu. Naštěstí jsme vyvázli jen s lehkými zraněními, jako je vymknutý kotník a slabý otřes mozku. Relativně rychle jsme se oklepali. Tehdy měla matka nějaké pochybnosti o tom, jestli bych měl pokračovat v závodění. Pochopila však, že se nenechám přemluvit, abych s tím skončil.
Zbývá vám vůbec během sezony nějaký volný čas?
Času je hrozně málo. Tenhle sport ho sežere strašně moc, jsou to víkendy, svátky. Dělá se to prostě srdcem. Když se volné chvilky najdou, rodina se schází u naší babičky v Ličně. A to jsou asi ty nejkrásnější chvíle, které můžu prožít mimo závod.
Chci obhájit titul mistra České republiky v rallye.
Jaké cíle jste si stanovil pro letošní sezonu?
V Česku bych rád obhájil titul mistra republiky. Spolu s mým spolujezdcem Pavlem Dreslerem jsme jediní dva Češi, kteří mají výhodu zázemí továrního týmu Škodovky. Navíc nejsme žádní začátečníci, takže chceme mít co nejlepší výsledky. V zahraničí jsme letos v lednu s Fabií R5 vyhráli kategorii WRC2 (kategorie vozů s pohonem všech čtyř kol, pozn. redakce) na Rallye Monte Carlo. O víkendu 7. a 8. dubna nás čeká korsická rallye, kde bychom také rádi zvítězili. Potvrdit pak mohu ještě start na Sardinii v červnu. Záleží na tom, co se nám s Pavlem v naší Fabii R5 podaří předvést. Pokud budou výsledky adekvátní, věřím, že nás nechají startovat i na dalších závodech.
S vozem Škoda Fabia R5 získali vaši týmoví kolegové minulý rok titul mistrů světa v kategorii WRC2. V čem je podle vás silná stránka tohoto vozu?
Fabii R5 náš tým vyvíjel poměrně dlouho, asi dva roky. Vývoj skončil v první polovině roku 2015. Snažili jsme se zajistit, aby to byl spolehlivý vůz, který nebude mít technické problémy. Vývoj tak byl u Škodovky delší než u konkurence, ale vyplatilo se. Myslím si, že výsledky v kategorii WRC2 hovoří samy za sebe. Víc než vítězství v mistrovství světa už vlastně s Fabií R5 získat nejde.
