Sanitka. Narození i smrt v jednom voze
Je pondělí sedm hodin ráno a v Mníšku pod Brdy právě začíná střídání směn záchranářů. V budově zdravotnického centra se nachází několik malých místností, které si pronajímá záchranná služba. Nová směna vypadá, jako by se záchranáři do práce stěhovali. Prochází úzkou uličkou s velkými sportovními taškami a v náručích nesou peřiny a povlečení.
Postel je základní vybavení
Do místnosti dorazil také Bohumil Štěrba, který je záchranářským zdravotníkem a tudíž tvoří polovinu týmu. Jeho kolegou je řidič Jiří. Nově příchozí se zabydlují a v místnosti se nachází vše, co by při následující dvanáctihodinové směně mohli potřebovat. V prostoru, kde se bije vůně kávy s dezinfekcí, nechybí koupelna se sprchou a pračkou. Každý z týmu má vlastní pokoj s postelí a u zdravotníka se nachází jak zásoby léků do sanitky, tak i ostatní potřebné příslušenství. Centrálním společným místem je kuchyňka s jídelním stolem, gaučem a především vysílačkou, kde dostávají informace k výjezdům.
Ty jsou převážně na dálnici D4, pro jejíž účely byla stanice vybudována. „Když přijdeme do práce, tak bychom si měli zkontrolovat auto a všechny přístroje. Zda jsou v pořádku veškeré léky, dokumentace a doplněný zdravotnický materiál. Vše se řídí podle harmonogramu, který nám předá předešlá služba,“ vysvětluje Štěrba.
Do dvou minut vyjíždějí
Po ranní kávě se přesouváme k sanitce, kde začíná revize přístrojů , mezi které patří defibrilátor, monitoring fyziologických funkcí, dávkovače léků a umělá plicní ventilace. „Je třeba kontrolovat, že je vše čisté a doplněné. Když dostaneme pokyn k výjezdu, musíme do dvou minut vyrazit a ze zákona máme dvacet minut na cestu k pacientovi,“ říká zdravotník, zatímco vyplňuje potřebné dokumentace k přístrojům.
Vzhledem k tomu, že na záchrannou službu se nevztahují žádná silniční rychlostní omezení, může sanitka využívat své maximum, což je 170 kilometrů za hodinu. Záchranáři musejí vyhodnotit, jak moc si rychlou jízdou mohou dovolit ohrozit okolí. Ve chvíli, kdy jede vůz plnou rychlostí, zvyšuje se riziko silniční nehody. „Se mnou se řidič vyboural dvakrát. Když se srazíme s autem při cestě k pacientovi, musíme zůstat na místě nehody do vyřešení. K případu okamžitě vyráží jiná sanitka,“ dodává záchranář.
Všechny výjezdy jsou označené čísly podle závažnosti případu. První má nejvyšší prioritu a nesnese žádného odkladu. Většinou jde o zástavu životních funkcí. Číslo dva značí případy, které zatím nejsou akutní, ale stav pacienta by se mohl zhoršit na vážnost jedna. Štěrba dál objasňuje: „U prvních dvou závažností si můžeme dovolit rychlou jízdou ohrozit okolí. Pak je indikace třetí a tři mínus, tedy záležitosti, které nejsou akutní, jelikož nejde o přímé ohrožení života. Například, když staršího člověka bolí záda.“
Na smrt si člověk musí zvyknout
Štěrba ve svém pokoji vyplňuje údaje o pacientech. Dva z pěti případu dnes odmítli zdravotnickou pomoc a podepsali negativní revers (Jedná se o odmítnutí léčby. Podepsáním negativního reversu pacient přijímá všechny následky, které vyplývají z odmítnutí léčby, pozn. red.). Záchranář se domnívá, že pro jednoho z nich pojedou dnes ještě jednou.
Štěrba následně uvádí, že smrt je nedílnou součástí práce záchranáře. At´ už jsou lidé mrtví, když sanitka přijede, nebo zemřou během resuscitace. „Na druhou stranu, zachránit člověku život je radost. Důležité je, aby u pacienta hned někdo byl. Když lidé zavolají 155, dispečink je krok po kroku navede, jak postupovat. Na základě kvality masáže srdce svědků, což je většinou rodina nebo náhodní kolemjdoucí, se odvíjí další osud člověka,“ říká Štěrba a poznamenává, že s každou vteřinou, kdy resuscitace neproběhne, se rapidně snižuje šance na úplné zotavení.
Nastává čas oběda a v kuchyňce se dál debatuje o smrti. Pro záchranáře, kteří by potřebovali pomoci se zpracováním úmrtí pacienta, je zde peer program péče a podpora zdravotnických pracovníků. Každý kraj má své peer pracovníky, na které se mohou obrátit. „Vím, že takové programy jsou, ale neznám nikoho, kdo by to ze záchranářů využil. Stejně jako se nám rodí děti v sanitkách, tak zde i lidé umírají,“ konstatuje smířlivě Štěrba.