Vyhrál jsem konkurz do rozhlasu, i když se štěstím, říká sportovní redaktor
Zůstala železnice vaší vášní i po změně povolání?
Ano, vše kolem vlaků zůstaly mým koníčkem. Dokonce jsem o tom napsal dvě pohádkové knížky – Pohádky z nádraží a Pohádky z kolejí. Kamkoliv můžu, jezdím vlakem. Pro Český rozhlas Liberec týdně připravuji magazín Vlakem Libereckým krajem.
Proč jste tedy železnici opustil a šel pracovat do Českého rozhlasu?
Už od školy jsem chtěl být sportovním redaktorem. Ke sportu jsem měl vždy blízko. Pro hokej a fotbal jsem připravoval tištěné zpravodaje na zápasy. Shodou okolností jsem se dostal k psaní pro regionální týdeník BONY.
Kam vedly vaše kroky potom?
Když BONY skončil, v redakci se začal připravovat časopis Škoda Mobil. Později jsem psal pro fotbalový a hokejový tým v Mladé Boleslavi. Nakonec přišla možnost přihlásit se do konkurzu pro Český rozhlas, tak jsem to zkusil. Měl jsem štěstí, že se nikdo jiný nepřihlásil, takže jsem vyhrál. Šlo o konkurz do středočeské redakce. Díky tomu, že jsem dělal sport mě pak oslovili i z redakce Radiožurnálu. Od roku 2004 jsem začal spolupracovat také s centrální stanicí.
Z čeho všeho jste za svoji kariéru reportoval?
Od vrcholných akcí po ty nejmenší, na okresní úrovni. Čtyřikrát jsem komentoval hokejové mistrovství světa. Měl jsem to štěstí být na olympijských hrách v Soči, na paralympiádách v Soči nebo v Riu, závodech s Martinou Sáblíkovou, ale i na cestách s nymburskými basketbalisty po Evropě. A samozřejmě nespočet ligových fotbalových a extraligových hokejových zápasů.
Později jste se ale stáhl z centrální redakce zpět do regionu Mladé Boleslavi a Liberce. Proč?
Po dvanácti letech jsem hledal novou motivaci a v regionu jsem ji našel. Není to jen o fotbale a hokeji, ale také o těch méně viditelných disciplínách. Tito sportovci dokáží být neuvěřitelně vděční za všechno, co o nich odvysíláte. Na nic si nehrají.
Neměl jste někdy chut´ rozhlas vyměnit za televizi?
Jako dítě jsem chtěl pracovat v televizi. Teď už bych ale rozhlas za televizi asi nevyměnil. Nesmírně si televizních komentátorů vážím. Zejména za jejich odbornost a skvělou přípravu. To je věc, co já bych asi nedokázal.
Baví vás práce, které se teď věnujete?
Ano. Neberu to úplně jako práci, ale jako splněný sen, což mě naplňuje. Jde o pestré zaměstnání, které se neopakuje. Každý zápas je jiný. Potkávám neuvěřitelné množství lidí, poznávám zákulisí sportu, a to je na tom úžasné. Také jsem měl možnost procestovat velké množství zemí, což bych jako železničář nezvládal. Dřív, jako dítě školou povinné, jsem miloval pořady S mikrofonem za hokejem. Obdivoval jsem tehdejší reportéry a tajně snil o tom, že jednou půjdu v jejich stopách. Navíc třeba s ikonou rozhlasové žurnalistiky Alešem Procházkou jsem se potkával v jedné redakci a některé přenosy komentoval po jeho boku. Neskutečný zážitek.
Je něco v čem úplně nevynikáte?
Procestoval jsem půlku světa, nikde jsem se neztratil, nikde jsem nezůstal bez ubytování nebo jídla. Ale nikdy jsem si netroufl na rozhovor v cizím jazyce. Holt dopad naší generace, kdy nám všichni říkali, že tou nejdůležitější řečí je ruština.
Co z rozhlasové práce je pro vás nejzajímavější?
Komentování živých přenosů. To je pro mě ten největší adrenalin. Co zazní v přímém přenosu, už nemůžete vzít zpátky. Jednou to tam prostě je a lidé to slyší. Musíte být neustále ve střehu. Posluchač sice často nepozná, že se něco děje, ale pro vás je nejhorší být pár vteřin ticho a nic neříkat. Pauza, když nekomentujete, vám připadá jako věčnost.