Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace
Těsně předtím, než vypukla druhá světová válka, žilo ve světě přes devět milionů Židů. Ve válce v koncentračních táborech, jich zemřelo téměř šest milionů. Alespoň taková čísla uvádí Židovské muzeum v Praze. Ti, kteří válku přežili, byli poznamenáni hrozivými zážitky, které je provázely zbytek života. A nejen je. Trauma holocaustu se totiž může generačně přenášet.
„Nikdy se u nás o holocaustu příliš nemluvilo. Rodiče nechtěli děti vystavovat utrpení. Komunistický režim byl také skrytě antisemitisní, takže rodiče usoudili, nejen v mém případě, že se k tomu židovskému původu nebudeme příliš hlásit,“ vypráví novinářka Jana Šmídová. Její táta Milan Weiner vyrůstal v židovské rodině, a když mu bylo šestnáct, byl převezen do Terezína. Zemřel předčasně ve věku 45 let v roce 1969.
Otec Jany Šmídové pan Milan Weiner na fotografii pořízené po válce. Foto: Archiv Jany Šmídové
Otec Šmídové nemluvil o konkrétních zážitcích, ale spíše jen velmi obecně. „Co se tam dělo jsem se dozvídala více od Arnošta Lustiga, který byl přítelem naší rodiny,“ upřesňuje. V 60. letech docházelo k obnovení židovských tradic a zvyků a začalo se o holocaustu více mluvit. „Začali jsme navštěvovat židovskou obec a různé přednášky,“ říká Šmídová.
Terapie přišla pozdě
Traumatem holocaustu není druhá generace, tedy děti přeživších, postižena skrze vlastní prožitky, ale tím, že měla rodiče, kteří se těžko vyrovnávali se ztrátou rodin. Psychoterapie, které se provádí v dnešní době a zabývají se tímto problémem, měly přijít už mnohem dříve. Při rozvrhování prvních plánů pomoci Židům, kteří přežili holocaust, byla totiž jejich psychická stránka opomenuta a pomoc byla tak pouze materiální. „Výsledek je takový, že někteří přestali vnímat sebe samu. Jedinci jsou sice různí, ale pokud se udělá součet, dá se to tak říci,“ vysvětluje psychoterapeutka Helena Klímová, která se zabývá tímto druhem traumatu.
Typickým příznakem pro druhou generaci je, že většinou neumí mluvit o svých pocitech a neumí jim porozumět. To je způsobeno tím, že první generace se snažila k sobě své dítě příliš nepřipoutat, aby nebylo ohroženo případnou ztrátou. „Rodiče to vlastně dělali z lásky. Ačkoliv se velmi často snažili poskytnout dětem co nejlepší rodinu, ne vždy se jim to podařilo, a proto jsou někteří lidé z druhé generace často poškozeni,“ vysvětluje Klímová.
I když Jana Šmídová pochází z druhé generace a připouští, že taková událost člověka ovlivní, nemyslí si, že by trpěla traumatem, nebo že by o tom co se stalo jejímu otci, nedokázala mluvit. „Já jsem novinářka tak se na to dívám trochu jinak,“ říká. Naopak se o toto téma vždy velmi zajímala.
Prarodiče Terezy Váňové. Mariana Foltýnová a Evžen Foltýn krátce po válce na výletě na Karlštejně. Foto: Archiv Terezy Váňové.
Oproti tomu Tereza Váňová, pracovnice nadačního fondu obětem holocaustu, která měla v koncentračním táboře své prarodiče to potvrdit může. Její dědeček, Evžen Foltýn, přijel prvním transportem do Terezína a babička Mariana Foltýnová byla v Terezíně od roku 1942 do konce války. Transport, který jejího dědečka převezl do Terezína, měl označení AK, což byla rota, která Terezín přestavěla na účely budoucího ghetta. „Měl potom jakési právo chránit další dvě osoby. Chránil tedy mou babičku a svojí maminku, která pak také přežila,“ říká Váňová.
Někteří se bojí k židovství hlásit
„To co se říká o druhé generaci je pravda. Vidím to u mého táty,“ připouští Váňová. Přiznává, že nerad mluví o tom, že jeho rodina byla v koncentračním táboře. „Hrozně mu vadí i bezpráví a silně prožívá například projevy antisemitismu,“ pokračuje. Jedním z dalších následků druhé světové války u druhé generace, je nepřiznání se k židovství ze strachu z dalšího stíhání. „Táta je hrozně rád mezi ostatními Židy, ale zároveň má zábrany chodit například do židovské obce, nebo o tom s někým mluvit. U něj v práci dodnes nikdo neví, že je Žid,“ říká Váňová.
Příznaky traumatu však nevidí jen u svého otce, ale také u jiných lidí druhé generace. Pokud chcete chodit do židovské obce, musíte prokázat židovský původ a tyto dokumenty u sebe většinou mají prarodiče. „Někteří je nechtějí vnoučatům poskytnout, protože nechtějí, aby byli někde zapsáni jako Židé,“ potvrzuje Váňová.
Zároveň přiznává, že od té doby co má děti je určitý následek holocaustu i v ní. „Třeba když je mám někde nechat, bojím se, jestli tam mají dostatečné zabezpečení. Někdy jsem sama překvapená svou reakcí,“ popisuje Váňová. U třetí generace přeživších, je například příznakem i to, že se věnují pomáhajícím profesím, tedy zaměstnání, které napomáhají měnit svět. „Pracuji v nadačním fondu obětem holocaustu, a zároveň jako učitelka v židovské škole, takže i to můžu potvrdit,“ říká Váňová.
I Helena Klímová přiznává, že terapii navštěvují lidé ze třetí generace, kteří tam většinou přijdou z jiného důvodu. „Například nemohou spát, trpí depresemi nebo mají psychosomatické poruchy,“ upřesňuje Klímová.
