Sychravé pondělí návštěvě zoo nepřálo. Na zvířata se přišlo podívat jen pár rodin
Jsou tři hodiny odpoledne a kapky deště smáčejí chodník vedoucí k plzeňské zoo. Už při cestě ke vchodu jsou za plotem vidět klokani, kteří však na kolemjdoucí vůbec nereagují. Jako jedni z mála zvířat totiž za dobu pandemických opatření neztratili kontakt s lidmi, protože se nacházejí hned vedle asfaltové stezky a menší silnice.
Pokud by byl krásný jarní den, u vstupu do zoologické zahrady by se nepochybně tvořily zástupy lidí. Jenže sychravé počasí návštěvníky odradilo, přestože se zoo otevřela poprvé po téměř čtyřech měsících. Zakoupení vstupenky ale díky tomu zabralo jen pár vteřin.
Makak z návratu lidí šílí
„Sem kdyby v 17:05 přišel hroch, tak si toho ani nikdo nevšimne,“ pomyslím si s narážkou na známou povídku Miroslava Šimka a Jiřího Grossmana. Na první návštěvníky narážím přibližně po padesáti metrech. Dvě asi pětileté děti se lepí na sklo, za kterým řádí hyperaktivní makak. Opice náhle skočí proti sklu, až malá holčička leknutím vyjekne. Pak se ale začne makakovi i vlastní reakci smát. Děti si pobyt v zoo po dlouhé době zjevně užívají, což si pochvaluje i jejich otec Petr. „Konečně jsme mohli vypadnout z domu,“ raduje se.
O kousek dál procházím kolem výběhu velbloudů dvouhrbých, kteří se povalují na kupce sena. Když mě zbystří, vyráží mi dva statní drabaři naproti. Za nimi se skrývá jejich roztomilý malý potomek. S velbloudy se vzájemně několik minut pozorujeme a sám nedokážu posoudit, kdo z nás je více fascinován. Zvířata vidí návštěvníky po velmi dlouhé době. „Jsou z toho dost nesvá. Navykla si jen na ošetřovatele, kteří chodí v zelených barvách, takže teď je jakékoliv jiné barvy zmatou,“ vysvětluje zooložka Miroslava Palacká.
Zoo mám sám pro sebe
Lidé také kvůli nepříznivému počasí chodí po zoo s deštníkem nad hlavou a na sobě mají nasazený respirátor. „To je další problém, protože zvířata jsou zvyklá na lidské obličeje. Dnes se nám tu kvůli návratu návštěvníků dokonce splašila kobyla,“ vypráví Palacká, kterou ale znovuotevření zoo přesto velmi potěšilo. Sama čekala, že v takovém počasí přijde ještě méně lidí.
Procházím výběh za výběhem a uvědomuju si, že v takhle prázdné zoo jsem ještě nikdy nebyl. Mám ji skoro celou jen pro sebe. Je to určitě lepší než se mačkat před každým pavilonem a zvířata přes davy lidí vlastně ani nevidět. Pro zoo samotnou to ale žádná výhra není. Za svou dvouhodinovou procházku potkávám jen asi deset rodin s potomky. Děti jsou však z pobytu v zoo nadšeny a spokojeni jsou i rodiče: „Aspoň částečně se vracíme do normálu,“ konstatuje otec Petr.
