Studenti vymysleli pohádku bez bariér. Potěší hlavně neslyšící děti
„Měli jsme možnost podílet se na společné akci fakulty, ale rozhodli jsme se, že se vydáme vlastní cestou a vymyslíme něco originálního,“ vysvětluje studentka oboru Čeština v komunikaci neslyšících Veronika Ficková (20), proč se namísto osvěty o světě neslyšících rozhodla spolu s ostatními vytvořit rovnou originální příběh. Pohádka o princezně, která neslyší, nebyla prvním návrhem, jenž ve skupině padl. Původně se chtěli studenti věnovat aktuální problematice komunikování neslyšících v rouškách. „Začali jsme pracovat na výzkumu, který se zabýval dorozumíváním neslyšících, když mají nasazené respirátory, ale nikam jsme se nedostali a nadšení z tohoto nápadu opadlo,“ uvádí Ficková.
Příběh má děti i vzdělávat
Pohádku o princezně, která neslyší, vymýšleli sami studenti. „Mysleli jsme na to, aby to byl příběh pro neslyšící i pro ty bez sluchového onemocnění,“ pokračuje Ficková. Tvůrci tak museli pracovat s dvěma různými jazyky. „Český znakový jazyk je pro neslyšící mateřštinou. Od toho českého mluveného se liší například gramatikou a slovosledem. Jedná se proto o dva naprosto rozdílné jazykové systémy,“ vysvětluje tlumočnice znakového jazyka Kristýna Winn, která se věnuje i jeho výuce. Studenti proto museli pohádku několikrát překládat, aby byla srozumitelná všem. „Volili jsme shodná slova pro oba jazyky a snažili se do příběhu vložit vše, co jsme se o kultuře neslyšících zatím naučili,“ popisuje Ficková vývoj příběhu.
Na pohádce pracovali všichni studenti z ročníku. „V rámci příprav jsme se rozdělili do několika pracovních týmů. Někdo musel pohádku vymyslet a sepsat, jiní měli za úkol titulky, další dabing,“ říká Ficková. Aby studenti zvýraznili vzdělávací stránku věci, doplnili pohádku o dva pracovní listy různých obtížností, které jsou uveřejněny na stránkách školy. „Konečný výstup byl na našich neslyšících spolužácích, kteří celou pohádku před kamerou vyprávěli ve znakovém jazyce,“ dodává. Příběh O Rózince a znakujícím království viděl i neslyšící Tonda (11). „V pohádce si někteří slyšící myslí, že ti neslyšící jsou hloupí. To ale není pravda. Nakonec se ukáže, že slyšící mohou mít za kamarády i neslyšící,“ komentoval svůj prožitek pro dětský pořad České televize Zprávičky.
Tlumočníci jsou hlavní aktéři
Nedostatek překladů do znakového jazyka je pro lidi se sluchovým omezením velký problém. „Pro neslyšící je český jazyk cizí. Učí se ho ve škole stejně, jako se slyšící učí například angličtinu nebo němčinu. Znamená to, že pro ně může být psaná čeština častokrát komplikací,“ vysvětluje tlumočnice Winn. Pohádka ve znakovém jazyce, kde je znakující člověk hlavním zprostředkovatelem příběhu, je tak pro neslyšící děti velkou vzácností. „Videí či materiálů jako jsou pohádky, básničky, říkanky, povídky a různé vyprávění pro neslyšící děti je opravdu málo,“ dodává Winn.
Studenti se této problematice snažili předejít tím, že pohádku neudělali s tlumočníky v dolním rohu obrazovky, jako to bývá například u televizního zpravodajství, ale postavili je jako hlavní aktéry. „Původní text pohádky, kterou jsme vytvářeli v češtině, jsme pak ještě jednou upravovali podle projevu ve znakovém jazyce,“ vysvětluje Ficková. Tvůrci se tak snažili zachovat autentický projev neslyšících, aby byl co nejméně ovlivněn českým jazykem. „Chtěli jsme, aby se čeština v podstatě podřídila znakování,“ dodávají studenti. A těší je, že už nyní, měsíc po uveřejnění pohádky, zaznamenávají mnoho pozitivních ohlasů.
