Padesát minut nevidomým. Život s handicapem přibližuje Neviditelná výstava
Po vstupu na výstavu se za námi ihned zavřely dveře a musely jsme si okamžitě zvyknout na naprostou tmu. Naším průvodcem se stal nevidomý mladý muž s vysoce posazeným hlasem, který dával instrukce. „Po vaší levé straně je zeď, které se musíte po celou dobu držet,“ vysvětluje Lukáš Vámoš (28). Zeď byla jedinou jistotou, kterou jsme v danou chvíli měli. Všude kolem nás byla oslepující tma a bez pomocné stěny jsme se cítili ztraceni.
Po dalších padesát minut jsme musely Vámošovi plně důvěřovat, ačkoliv jsme ho nikdy předtím neviděly. „Nedělá se nikomu špatně, všechno zvládáte?“ optal se starostlivě. Když jedna z nás začala úzkostí přerývaně dýchat, průvodce ji uklidnil a mohli jsme společně vykročit do neznáma.
Výstava je rozdělena do pěti místností, alespoň podle našeho odhadu, ale kdo to má v absolutní tmě poznat a spočítat. Hlavně jsme předem nevěděli, co se v každé z nich skrývá. Až po nárazu do tvrdého kusu nábytku a rychlovarné konvice na lince, kterou jsme si ohmataly, šlo poznat, že jsme v kuchyni. Chůze poslepu i snaha poznat věci hmatem cestu zpomalovaly.
Celou výstavu jsme díky tmě vnímaly mnohem intenzivněji. Podle vůně jehličí a dřeva na stěnách jsme poznaly obývací pokoj v lesní chatě, navíc utvrzujícím dojmem byla chlupatá kožešina visící na zdi, o kterou se jedna z nás s úlekem otřela. Pokoj jsme neviděly, ale působil útulným dojmem díky měkkému koberci na zemi a velikému množství nábytku.
V rámci výstavy jsme se dostaly až do centra pulzující ulice. Nedokázaly jsme se orientovat a nechtěly se pohnout z místa. „Nejsme na opravdové ulici, že ne?” ujišt´ovaly jsme se s obavami v hlase. Z reproduktorů se šířil zvuk řinčících tramvají a typického uličního hluku. Protože jsme nic neviděly, mnohem více jsme jednotlivé zvuky a ruchy vnímaly. Když jsme procházely kolem stánků s ovocem instalovaných na stěně, nečekaně kolem nás projelo kolo a hlasitě zazněl zvonek.
Zřejmě nejzajímavější místností pro nás byla zahrada. Nacházely se v ní sochy na podstavcích, které jsme měli možnost si osahat a hádat, co jsou zač. „Tohle je určitě Buddha a tohle Davidova socha,” překřikovaly jsme. Pod nohama nám křupaly tenké kousky dřeva, které nás vedly k mostu, který jsme s lehkým zaváháním přešly. Překonaly jsme nerovný teréne zahrady a za jejími dveřmi nás do nosu praštila příjemná vůně kávy, a my se ocitli v poslední místnosti expozice a to kavárně. Lukáš Vámoš tam všem uvařil kávu a my si s ním popovídaly. Bohužel nás neviděl, protože jinak by musel poznat, že tiše obdivujeme, jak život ve tmě zvládá.
Text vznikl ve spolupráci s redaktorkou Generace20 Justýnou Novákovou.
