Od té doby věřím na osud
Hromadný hrob nedaleko koncentračního tábora Malý Trostinec. Vlevo je patrná rampa pro nákladní vozy. (foto: Staatsarchiv Ludwigsburg)
Cílem projektu je vytvořit jakýsi symbolický pomník lidem, kteří nemají vlastní hroby a pozměnit povědomí o dějinách šoa ( hebrejský název holocaustu) českých a moravských příslušníků semitského národa. Ty si totiž nejčastěji spojujeme s Terezínem a Osvětimí.
„Deportace vězňů do ghett, táborů nucených prací a koncentračních a vyhlazovacích stanovišt´ v oblasti Pobaltí, obsazených území Polska a Běloruska, zůstávaly doposud stranou zájmu,“ uvádí v tiskové zprávě kurátorka výstavy Jana Šplíchalová. Do těchto míst bylo přitom během jediného roku násilně odvezeno necelých padesát tisíc Židů, což byla více než polovina všech deportovaných z našeho území. Přežilo pouhých 549.
Právě jejich příběhy dokumentuje, a vůbec poprvé české veřejnosti představuje, cyklus s názvem „Od té doby věřím na osud“. První výstava proběhla v roce 2005 a přibližovala odsun českých Židů do Pobaltí. O dva roky později autoři připomínali osudy transportů, které skončily v Polsku. Letos návštěvníci poznají zase ty, pro něž konečnou stanicí zůstalo, s vyjímkou dvaceti dvou přeživších, Bělorusko.
„Mozaiku životů českých obětí šoa v Bělorusku bylo třeba skládat ze střípků vzpomínek několika vězňů, kteří zůstali naživu, protože značná část dobových materiálů byla nacisty zničena,“ vysvětluje Šplíchalová. „V expozici je doplňují výpovědi místních obyvatel a Židů deportovaných z Rakouska a Německa. Ke konfrontaci byly využity i protokoly pozdějších výslechů příslušníků okupační armády a místních kolaborantů,“ dodává.
Oficiální snímky nacistické propagandy, fotografie pocházející ze soukromých alb, dokumentární záběry osvobozeneckých armád, často optimistická svědectví, téměř humorná líčení krutých událostí, vyprávění o láskách, boji o přežití a útěcích k partyzánům. To vše čeká na zájemce do 30. ledna v zadním traktu Španělské synagogy.