Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová
Jak jste se dostala do redakce Novinek?
Díky spolužačce. Postupem času jsem se totiž rozhodla, že chci dělat v novinách a konkrétně mě zajímalo zpravodajství. Přála jsem si dělat novinařinu na úrovni a zjistit, jak to všechno funguje.
Proč jste tam nezůstala i po dokončení školy?
Bohužel neměli místo na plný úvazek, i když jsem chtěla zůstat. Musela jsem tedy hledat něco jiného. Nechala jsem se zlákat spolužačkou, která chodila na praxi do PR agentury. Nabídku jsem přijala, líbil se mi malý kolektiv, ale ve finále to bylo hrozné. Vůbec tam nefungovaly vztahy. Navíc jsem horká hlava, takže jsem ze dne na den dala výpověď a přemýšlela dál o tom, co budu dělat.
A tehdy jste našla práci úplně mimo obor, dělala jste vedoucí operátorů na dispečinku taxíků v Kladně…
Ano, byla to práce na směny, takže jsem měla dvanáctky. Vydržela jsem to asi půl roku, noční totiž byly úplně šílené. Poprvé jsem si ale udělala představu o českých celebritách. Volaly nám třeba úplně ožralý, že jim ihned musíme sehnat taxíka a podobně. Aspoň jsem s nimi přišla do kontaktu i z jiného úhlu než jako novinářka.
Nikdy jsem nechtěla dělat bulvár
Jak jste se od práce dispečerky dostala zpět do médií?
Průběžně jsem sledovala nabídky práce v oboru, ale nechtěla jsem brát něco za každou cenu. Úplnou náhodou jsem ale jednou potkala kluka, který pracoval v mediálním domě Empresa Media. Nabídl mi, že se tam poptá po nějaké práci a jednoho dne mi zavolali z redakce časopisu Sedmička. Nejdřív mě to vyděsilo, protože bulvár jsem nikdy dělat nechtěla. Většinou ale píšeme lifestylové články, kdy nám někdo ze slavných řekne, kam třeba jede na dovolenou. Uvědomila jsem si, že tím pádem nikomu nebudu ubližovat, a proto jsem do toho šla.
Jaké byly vaše začátky v opravdové redakci?
Rozkoukala jsem se poměrně rychle. Chtěli po mně, abych napsala několik článků každý den. A tak jsem pořád jen psala, během půl roku jsem věděla snad všechno o našich celebritách. Nikdy by mě také třeba nenapadlo, že si díky práci mezi prvními v republice přečtu vydanou knížku, nebo půjdu na premiéry filmů a koncerty zdarma.
Soukup pro mě není důvodem odejít
Děláte ve vydavatelství, které patří podnikateli Jaromíru Soukupovi. Ten je některým lidem poslední dobou spíše pro smích, například kvůli tomu, že se ve své televizi Barrandov ve většině pořadů objevuje jen on sám. Nevadí vám to?
Soukup je nejvíce spojovaný s Empresou až teď. Když jsem tu začínala, znalo ho minimum lidí. Myslím si, že bych ale kvůli němu nešla pracovat jinam. Věděla jsem sice, kdo je majitel, ale neřešila jsem to.
A řešíte to třeba v současné době, když je o Soukupovi stále více slyšet?
Vždycky se pod někým pracuje a v dnešní době není příliš na výběr, u koho by mohl novinář psát. U nás v redakci nikdo nikomu neubližuje, neděje se tu nic špatného, a tak jsem v pohodě. Já navíc s majitelem vůbec nepřijdu do osobního kontaktu. Vlastně Soukupa vůbec neznám.
Opravdu jste se s ním nikdy nepotkala?
Samozřejmě jsem se s ním párkrát viděla, ale dostávám se spíš do kontaktu s jeho mluvčí. Například když jsem nastupovala, uspořádal schůzku pro nové zaměstnance, kde nám představil sebe a firmu. Ale rozhodně bych si třeba sama od sebe netroufla, abych mu zavolala. Od toho mám přímé nadřízené, se kterými komunikuji.
V Generaci 20 jsem se naučila, jak funguje redakce
Už při studiu jste byla šéfredaktorkou ve studentském magazínu Generace 20. Dalo vám to nějakou zkušenost do profesního života?
Ano, bylo to pro mě přínosné. Za takovou praxi jsem vděčná, protože jsem zjistila, jak to funguje v pravé redakci. Naučili jsme se se spolužáky pracovat v týmu, ale občas se stejně stalo, že měl někdo všechno „na háku“, a nebo v redakci někoho podrazil.
VOŠP jste dokončila v roce 2015. Jak na školní léta vzpomínáte?
Jen v dobrém. Dostala jsem se díky škole do světa médií, který jsem si do té doby neuměla představit. Myslím si, že jsem se na VOŠP našla. Zpětně jsem také ráda, že jsem si vybrala obor autorské žurnalistiky, protože tam jsem se naučila vše, co jsem pak mohla využít v zaměstnání.
Toužila jste odjakživa studovat novinařinu?
Ne, původně jsem se chtěla věnovat restaurování, kam jsem dokonce byla přijatá na Vysoké škole chemicko-technologické. Moje učitelka na gymnáziu mi ale doporučila VOŠP. Do té doby jsem ani neuvažovala nad školou, kde se platí školné. Vždy jsem to považovala za něco, kdy za peníze dostanu titul a nemusím pro to nic moc udělat. Ve finále to ale tak nebylo, platila jsem si za zkušenosti, které mi předávali lidé z praxe. Tenkrát na mě zapůsobilo i hodnocení školy a ohlasy studentů, takže jsem šla zkusit přijímací pohovor.
Nelitovala jste zpětně svého rozhodnutí?
Asi ne. Nikdy jsem však netoužila po tom, že budu novinářka. Netušila jsem, kolik pracovních pozic je v novinách, jak fungují média nebo kolik jich třeba v Česku máme. Koukala jsem se maximálně na zprávy. VOŠP mi ale úplně změnila život a nasměrovala mě na další roky dopředu. I když mě žurnalistika baví, stále nevím, jestli ji chci dělat už napořád. Nedokážu si představit dělat stejnou práci celý život.
A co tedy do budoucna plánujete?
Chci si dodělat pedagogické minimum, protože mám v úmyslu jít ve vyšším věku učit. Dnes jsou jiné možnosti a doufám, že se uživím i jinak než novinařinou. Nebojím se totiž riskovat a klidně bych zase dělala něco úplně mimo obor.
