Kombinace virtuální reality s posilováním? Fitness stroj Icaros to umožňuje, časem ale omrzí
Jsem pod vodou. Přede mnou svítí obrovské kruhy, kterými musím proplout. Zaberu a přidám na rychlosti. Vyrážím kupředu a snažím se trefit do prstence. Najednou ale zatočím prudce doleva, jelikož jsem omylem přenesla váhu na jednu ruku. Ve skutečnosti totiž neplavu, jsem na suchu, na fitness stroji Icaros a na hlavě mám brýle pro virtuální realitu, které mě do oceánu přenášejí.
Posez na přístroji není příliš pohodlné – na všech čtyřech, lokty a kolena se zapírají do černých držadel. „Icaros ovládáte vlastním tělem, posilujete při tom břišní svaly a trup, proto se používá v rehabilitačních centrech. My ho ale používáme pro zábavu,“ říká pracovník centra virtuální reality VR Dimension Dimitrij Mandzyuk (18). Jediné, co se pohyby neovládá, je nastavení rychlosti, případně střelba, jež se využívá v další z her. K těmto činnostem slouží tři tlačítka upevněná na jednom z řídítek. Posilování není ideální sport pro každého, ale spojit jej s hraním her zní jako zajímavá myšlenka. Proto Icarovi dávám šanci, i když se pak leknu pokaždé, když se stroj zhoupne dopředu. Stačí jen malý pohyb a plošina Icara se nakloní.
Na přítomnost zapomínám
Na Icaros existují dvě hry – potápění a plavání. „V obou jsou tři módy. Volný let či plavba, prolétávání kruhů a sestřelování ponorky nebo dronů,“ vysvětluje Mandzyuk. Rozhoduji se pro začátek pro prstence ve vodě. Trochu se pohnu napravo a mé virtuální potápěčské já zatočí ke straně útesu. Narážím do skalního výběžku a chvíli jen zírám na kamennou zeď. Pomalu přenesu váhu na druhou ruku a pod sebou vidím mezeru mezi dvěma útesy, jenže teď zas nevím, jak se potopit dolů. I přesto, že se nakláním dopředu a vynakládám veškerou sílu, nejde to.
Požádám tedy o změnu hry. Svaly mě už teď bolí, i když při soustředění na hru jsem na realitu skutečně úplně zapomněla. Mám chut´ na něco klidnějšího, proto volím volný let. Hra bez cíle je ale nudná. Navíc si více uvědomuji fyzickou námahu, kterou v poloze na všech čtyřech vynakládám. Zkusím ještě sestřelování ponorky, ale torpéda, která plavidlo proti mě vypouští, mě brzy ze hry vyřadí. Končím. Bolí mě paže, stehna a lýtka, ale není to tak hrozné. Zatím. Nejvíce mě udivuje, že se vůbec neozývají břišní svaly, před čímž mě Mandzyuk varoval asi nejvíc.
Možná budoucnost cvičení
Měl pravdu. Břišní svaly se připomněly ještě ten večer. A hodně. Také se mi na obou kolenou vytvořily velké modřiny z toho, jak jsem se vzpírala v držadlech. Své si odnesla i hlava – když se snažím usnout, připadám si, jako bych se stále houpala na stroji. Připomíná to mořskou nemoc.
Cvičení na Icaru je tedy rozhodně zážitek. I tvrdý trénink. Je možné, že se lidé v budoucnu budou takto udržovat v kondici. Zvláště proto, že při soustředění na hru je jednoduché na fyzickou námahu zapomenout. Pořízení tohoto stroje ale není levnou záležitostí. Icaros stojí kolem 200 tisíc korun, půlhodiny tréninku v centru virtuální reality pro změnu necelé čtyři stovky. Spíše než zábava ale u pravidelných klientů zatím vítězí touha po pevnějším těle. Stejné hry se totiž brzy omrzí, pak zbude jen ta dřina.
