Jsme malý sport, není o nás takový zájem jako o Sáblíkovou, říká český bobista Dominik Dvořák
Měl jste sportovní nadání odmalička?
Od šesti do třinácti let jsem hrál squash, což mi dost pomohlo ve vnímání okolní rychlosti, ale i v obratnosti a mrštnosti. Na sportovní základní škole jsem se věnoval atletice, kterou jsem pak aktivně dělal až do dvaadvaceti let. Ale už když mi bylo dvacet, oslovil mě současný předseda Českého svazu bobistů a skeletonistů Martin Bohman. Přišel za mnou, jestli bych boby nechtěl zkusit. Tenkrát jsem o nich vlastně nic nevěděl. Podíval jsem se tedy, o co jde a řekl jsem si proč ne, vždyt´ to může být zajímavé. Ve finále v bobech máte o dost větší šanci, že se dostanete na olympiádu než v atletice.
Mohl byste vysvětlit, jak funguje sport, kterému se věnujete?
Asi nejvíc je propagovaný filmem Kokosy na sněhu. Ale určitě jsme na vyšší úrovni. Boby jsou hlavně o adrenalinu, fyzickém výkonu, což znamená být rychlý a silný. Hlavně je to zábava. Bobování se dělí na pomyslné třetiny. Jedna je materiál, který máme, druhá start a třetí pilotovo řízení. Hlavním faktorem závodu ale je, jak se bob dokáže roztlačit.
Jak funguje ochrana závodníka?
Máme helmu a kombinézu. Pod tím máme tričko, na které je našitá speciální kůže. Když se převrátíme, tak posádka má dvě možnosti, buď jede po hlavě a zničí helmu, nebo po ramenech a spálí si je. Ale trochu mu před horším stavem pomůže ta kůže.
Jak bob ovládáte?
Bob vypadá vlastně jako formule. Sedí v něm dva, nebo čtyř jezdci. Pilot je vepředu a za ním sedí zbytek posádky, což jsou křídla a brzdař. Prvním úkolem je bob co nejrychleji roztlačit ve vodících drážkách a naskočit. Role posádky následně končí a jízda už je jen na pilotovi. Při jízdě se nebrzdí, protože by se dráha rozryla. Brzdaři brzdí pomocí táhel až za cílem. Pilot má také táhla, jsou podobná jako v tanku. Když zatáhnete za pravé, tak se bob natáčí doprava.
Co považujete za svůj největší úspěch v tomto sportu?
Rozhodně šesté místo na mistrovství světa před třemi lety ve čtyřbobu v německém Altenbergu. Byl to nejlepší historický výsledek české posádky. Také jsem byl třikrát na olympiádě. Poprvé v roce 2014 v Soči, to ještě byla moje role brzdař v posádce Honzy Vrby, ale po ní přišlo mé rozhodnutí, že chci dělat pilota. Sehnal jsem si svoji posádku a kvalifikovali jsme se na olympiádu v Pchjongčchangu. Byl tam náš dvojbob i čtyřbob. A mám za sebou také loňský Peking.
„O berlích jsem chodil do posilovny.“
Jakým zážitkem pro vás byly zimní olympiády?
V Soči jsem z toho byl hodně vyjukaný. Za další čtyři roky v Koreji, kde má role byla pilotovat, jsem byl víc otrkaný a soustředil se hlavně na výkon. Je mi trochu líto, že všechny olympiády vlastně byly v Asii. Hry v Pekingu, kde bylo minimum diváků, byly ve stínu covidu. Olympiáda tak ztratila své kouzlo. Museli jsme být zavření na pokojích a pouštěli nás jen na tréninky, anebo na jídlo. Žili jsme v nepříjemné bublině.
Momentálně jste zraněný, jak k úrazu došlo?
Při závodu Světového poháru, těsně před mistrovstvím světa se mi při startu smekla noha. Probliklo mi hlavou, že to bude v pohodě, ale při šestém kroku jsem zjistil, že nemůžu propnout koleno a oteklo mi. Pod prášky jsem ještě odjel závod čtyřbobu. Následně jsem zamířil na magnetickou rezonanci, kde mi řekli, že mám přetržený meniskus. Musel jsem na operaci, ale meniskus mi naštěstí nevyndali, sešili to jen zevnitř.
Co to pro vás ze sportovního hlediska znamenalo?
Měl jsem rekonvalescenci šest týdnů. Šlo o mé první zranění. Mentálně mi bylo na nic. Ale zase jsem si vyzkoušel spolukomentovat v České televizi čtyřboby na mistrovství světa.
Měl jste už dřív nějaký úraz?
Naštěstí ne, jenom jednou jsem měl nehodu. V Koreji před olympiádou jsme testovali dráhu, a při jednom rozhovoru jsem řekl, jak moc se mi ta dráha líbí. Další den při tréninku jsme se vybourali. Jezdíme rychlostí až 130 kilometrů za hodinu, tehdy se mi však nic nestalo.
Jak vypadá váš trénink za normálních okolností?
Trénujeme hlavně ve sportovním centru Olymp v pražské Stromovce, kde je naše zázemí. Máme tam i bobový trenažér pro starty. Vypadá trochu jako horská dráha. Když se ale v říjnu začíná ledovat v Německu, tak jezdíme docela často i za hranice. V cizině můžeme trénovat samotnou jízdu v bobu. Před prvním závodem sezony jsme letos měli naježděno asi 65 jízd. Za jeden trénink v průměru odjedeme tři jízdy, protože na té dráze máte nějakou časovou kapacitu. Jsou tam s námi ve stejný den i jiné reprezentace.
Liší se váš trénink, když jste zraněný?
Nemám důvod spěchat s tréninkem až do května. Nehýbat se ale nevydržím, takže i o berlích jsem chodil do posilovny cvičit od pasu nahoru.
„Na saně bych nikdy nevlezl“
Máte ještě nějaký cíl, který byste si v bobech chtěl splnit mimo olympiádu?
Aktuálním cílem je se dát znovu zdravotně do pořádku, abych mohl ve sportu pokračovat. Od toho se budou odvíjet mé další kroky. Máme před sebou olympiádu 2026 v Itálii. Ovšem pro mě je těžké, že mi po Pekingu skončili všichni tři další kluci v posádce.
Je podle vás v Česku o boby dostatečný mediální zájem?
Trochu se zvednul, ale je to malý sport. Není o nás takový zájem jako o Ester Ledeckou či Martinu Sáblíkovou. Když jsem začínal, tak nebyl skoro žádný. Ale my se sport snažili dostat mezi lidi. Už jen z důvodu, aby tým nalákal nějaké sponzory.
Nepřemýšlel jste, že byste boby vyměnil třeba za saně?
Určitě ne, nikdy bych na ně nevlezl. Maximálně bych vyzkoušel skeleton. Sáňkaře nemáme rádi. Není mi to sympatické. Kreslíř Petr Urban, který na nich jezdil, vyhrával jen kvůli tomu, že byl při těle a svištělo mu to.
