Nikdo by se neměl stydět za to, kým je, říká intersexuálka Alysa
Jakým pohlavím se v současné době identifikujete?
Většinou se cítím jako žena, ale genderově se považuji za queer (označení pro všechny, jejichž genderová identita není heterosexuální, poznámka redakce).
A co z fyzického hlediska?
V jedenácti letech mi lékaři odstranili vnitřní varlata. Začala jsem v té době s hormonální léčbou, kterou podstupuji dodnes. Moje tělo neumí a nikdy nebude umět přirozeně produkovat hormony, které jsou nezbytné pro rozvoj ženského těla.
Kdy jste se dozvěděla, že máte variaci pohlavních znaků?
Na základní škole, v páté třídě. Spolužačka dostala první menstruaci a já jsem po vyučování pospíchala domů zeptat se mámy, kdy i já začnu mít měsíčky. Vysvětlila mi, že menstruovat nikdy nebudu, protože nemám vaječníky ani dělohu. Dozvěděla jsem se, že jsem biologicky muž.
Jak jste na informaci reagovala?
Cítila jsem smutek, vyděšení a strach. Bylo pro mě těžká fakta zpracovat. Pamatuji si, že jsem celou noc brečela a přemýšlela o budoucnosti. Rodiče mě zradili. Bála jsem se, že na všechno skončím sama.
Zradili?
S mou situací byli obeznámeni, ještě když jsem byla miminko. Ve třech týdnech si mysleli, že mám kýlu. Doktor však při vyšetření objevil vnitřní varlata. Nemyslím si, že by se něco změnilo, kdybych o intersexualitě věděla dříve. Bolela mě spíš reakce matky. Řekla mi, že o svém stavu nesmím s nikým mluvit. Chtěla to uchovat jako tajemství.
Vy však aktuálně o intersexualitě otevřeně mluvíte na sociálních sítích. Do kdy jste se popírala?
Dlouho jsem byla izolovaná od ostatních. Svíral mě strach, že nikdy nenajdu lásku, protože jsem jiná. Poprvé jsem o intersexualitě promluvila na střední škole. Spíš, než s pochopením jsem se, ale setkala s absolutním nepřijetím. Nazývali mě například hermafroditem. Kvůli šikaně jsem začala nadužívat návykové látky a spadla jsem do bulimie.
Jak se vám podařilo dostat do současné situace?
Úplně nejvíce mi právě pomohlo o svém stavu mluvit. Teď už si ze dřívějších problémů dokážu udělat legraci. Zkušenosti se naopak snažím předávat dál. Nechci, aby se intersexuální děti cítily tak, jak jsem se cítila já. V dospívání mě nejvíce trápila představa, že zemřu sama. Nepotkala jsem tehdy nikoho, kdo by byl stejný. Díky sdílení svého příběhu online mám kolem sebe celou komunitu intersexuálních přátel a je to skvělé.
Reagují na intersexualitu stejně i lidé mimo virtuální prostor?
Setkala jsem se s velkým počtem osob s otevřenou a laskavou myslí. Z vlastní zkušenosti považuji za nejshovívavější ženy a queer lidi. Co se týká randění, je to tak půl na půl. Některým mužům intersexualita vadí, jiným zase ne.
Je osvěta na internetu něco, co vás naplňuje?
Ano. Pomáhám lidem přijímat věci, za které se dříve styděli nebo si v nich nejsou jistí. Nikdo by se neměl stydět za to, kým je.