Hlavně jsem nechtěla zničit auto, říká jediná ženská jezdkyně Octavia Cupu
Motorsport je vnímán spíše jako mužská záležitost. Jak vás mezi sebe vzali ostatní závodníci?
Ze začátku jsem se toho dost bála. Nějakých 80 procent jezdců jsem předem vůbec neznala, jen některé díky svojí práci manažerky u autodromu. Myslela jsem si, že jim bude vadit, když se mezi ně cpe nějaká ženská. A hlavně někdo, kdo závodům příliš nerozumí a bude ostatním jezdcům překážet. Nakonec mě ale překvapilo, jak to kolegové vzali pozitivně. Snažili se mi poradit a pomoct.
Říkáte, že motorsportu příliš nerozumíte. Proč jste se rozhodla právě pro něj?
Mám ráda rychlá auta. Asi i proto, že pocházím z Mladé Boleslavi, kde sídlí Škodovka. Navíc se můj táta s dědou autům odjakživa věnují. Motorsport jako takový mě ale chytil až od doby, kdy pracuji na mosteckém okruhu, kde teď začínám čtvrtou závodní sezonu.
Se startem jsem nejdříve příliš nepočítala.
Jak vás napadlo startovat v Octavia Cupu?
Byl to nápad mého táty, který je majitelem mosteckého autodromu. Vlastní také firmu Benet, která Octavia Cup promuje. Táta se na tom dohodl spolu s Petrem Fulínem, mistrem Evropy v kategorii cestovních vozů z let 2014 a 2015, který má Octavia Cup na starosti. Přišlo jim zajímavé, že by mohla startovat žena. Domluvili se, že obsadím poslední auto, které se uvolnilo. Pořád ale byla šance, že se přihlásí někdo, kdo bude mít o uvolněné auto zájem. Takže jsem s tím moc nepočítala. Do přípravy jsem tak šla teprve tři týdny před závodem, za to ale naplno.
Motorsport nepatří zrovna mezi nejbezpečnější sporty. Nebojí se o vás otec?
Ne, říká, že okruhové závodění není tak nebezpečné jako třeba rallye. Navíc mě posadil do auta, kterému věří a na kterém pracovali jeho lidé.
Cítila jste před závodem nervozitu?
Před prvním jsem měla jen lehkou trému. Přitom mě všichni na nervozitu připravovali. Možná to ale bylo způsobeno i tím, že mi zas o tolik nešlo. Navíc jsem se během dne věnovala povinnostem okolo organizace závodu a neměla moc čas nad nervozitou uvažovat. Hlavně jsem nechtěla zničit auto. Také jsem nechtěla dojet úplně poslední, což se povedlo. V prvním závodu jsem dojela jedenáctá, ale jeden z jezdců dostal po závodě trestné sekundy, což mě posunulo na desátou příčku ze třinácti. Z druhého závodu jsem měla již lepší pocit, věděla jsem víc, do čeho jdu. Přesto jsem skončila předposlední. Po skončení obou závodů jsem měla hroznou radost, že jsem dojela v pořádku.
V 60 stupních není snadné v autě vydržet.
Na závod jste se chystala na poslední chvíli. Co pro vás bylo během přípravy náročné?
Mou výhodou je, že na mosteckém okruhu pracuji, takže ho znám. Musela jsem se ale seznámit s pravidly závodu. Připravovala jsem se také fyzicky. Hlavně jsem posilovala ruce, protože po jednom z tříhodinových tréninků v autě jsem je vůbec necítila. Cvičila jsem také dýchání, abych zvládla nával adrenalinu před startem. Navíc v autě bývá horko. Během závodu v Mostě bylo v kabině okolo 60 stupňů a vydržet v tom půl hodiny závodit není vůbec snadné.
Probíhaly také testovací jízdy přímo na okruhu?
Musela jsem na něm trénovat správnou stopu, abych věděla, kudy přesně třeba najíždět do zatáček. Také jsem se učila ovládat vozidlo. Jsou v něm jen dva pedály – plynový a brzdový. Rychlostní stupně se řadí pádly pod volantem. Okruh je ale během sezony skoro pořád plný, takže jsem v autě seděla jen dvakrát tři hodiny a pak až o závodním víkendu, kde bylo také před závody nějaké testování a až pak kvalifikace. Závody, které byly dva, se jely v neděli.
Jak moc se vyznáte v autech po technické stránce?
Určitě nejsem žádný odborník. Snažím se postupně zjišt´ovat, jak co funguje. Jsem samozřejmě během závodu v kontaktu s mechaniky, kteří očekávají, že jim řeknu, co na autě není v pořádku. Takže to určitě není tak, že bych jen přiběhla na závod, auto bylo hotové a já se o něj vůbec nestarala. Učím se za běhu.