Druhé nejstarší nádraží Prahy projde po 160 letech proměnou. Ne každého potěší
Když ze Smíchova vyjížděl před více než sto lety první vlak, čtvrt´ ještě nebyla součástí Prahy. Vlaky odtud jezdily do Plzně nebo do Bavorska. Současná podoba pochází z 50. let, původní budovy se totiž kvůli zničení během druhé světové války nezachovaly. Rukopis socialismu je na zašlé funkcionalistické budově znát. Nyní ho má přepsat renovace za několik miliard, začít by měla příští rok.
Aktuální stav nádraží je tristní. Je čtvrteční dopoledne a jako první, co po otevření tramvajových dveří na zastávce Smíchovské nádraží vidíme, je asi čtyřicetiletý muž v ušmudlané plandavé bundě posedávající na patníku tramvajové zastávky s PET lahví vína. Jeho neblahý zjev dokreslují všude se povalující odpadky.
Připomínka minulosti
Kousek od hlavního vchodu do nádražní haly je park. Slunečné počasí napomáhá tomu, že z dálky působí jako příjemné místo k odpočinku. Z omylu nás vyvádí cesta lemovaná cigaretovými špačky. Kouzlu přírody nepomáhají všude se povalující plechovky od piva. Ani ty však neodradily čtyřicetiletého Milana ze Spořilova, který odpočívá na zdánlivě čisté dřevěné lavičce. „Je to humus. Dříve jsem tu uklízel a nemám na to moc dobré vzpomínky. Nevím, jak je to tu s metaři dnes, ale vypadá to, že už tu nikdo nepracuje,“ vypráví.
Před vchodem do nádražní haly nervózně přešlapuje senior, který si prohlíží jízdní řády na zažloutlých informačních tabulích. „Občas tudy jezdím autobusem. Je to strašně nehostinné místo. Přesto si myslím, že by tu měly budovy zůstat i nadále, jako připomínka minulosti,“ tvrdí. Plánovaná rekonstrukce železniční stanice, která vyjde na 2,162 miliard korun, je podle něj navíc příliš drahá.
Několik kroků od důchodce postává pětašedesátiletý Láďa, který kolemjdoucím právě radí cestu do nedalekého obchodního centra. „Na Smíchově je nejhorší a současně nejpotřebnější nádraží v Praze. Od 50. let se tady ale nic nezměnilo. Špína, bordel. Přestavba je na místě,” říká a dodává, že by se Správa železnic mohla při stavbě inspirovat nově zrekonstruovaným nádražím v Radotíně.
Kus historie versus bezpečí
Po průchodu pustou halou a vyšlapání věkem zašlých schodů se cestující ocitá na nástupišti. To je samo o sobě poměrně čisté, což má na svědomí i uklízeč Jaroslav. Vyměňuje pytle v koších a pomocí ukazovátka v podobě koštěte vysvětluje plánované změny místního nádraží. „Koleje se vytrhají, místo nich povedou baráky. Bude se pokračovat ve výstavbě nového Smíchova,” vysvětluje železniční pracovník. Úklidu na nádraží věnuje již deset let. I proto si k místu vybudoval pevný vztah a s jeho přestavbou nesouhlasí. „Je to kus historie.”
Opodál netrpělivě vyhlíží vlak studentka Vendula. Bydlí v Berouně a denně přes Smíchov cestuje do školy. „Moc se mi nádraží nelíbí. Potkávám tady typy lidí, které nechcete vídat,” poukazuje šestnáctiletá dívka na bezdomovce a pochybná individua, jimiž se smíchovský komplex hemží.
Mnoho proti nim nezmůže ani ochranka. „Párkrát jsem tady viděla sekurit´áky, ale ti vypadali ještě pochybněji než místní žebráci. Kdybych měla problém, tak bych za nimi asi nešla,” pokračuje rodačka ze Středočeského kraje, které se návrh nového nádraží zamlouvá. „Líbí se mi rozhodně více. Lidé tady budou asi pořád stejní, ale aspoň to bude příjemnější na čekání,” tvrdí.
Než z nádraží zmizí popraskané zdi i nažloutlé obklady a nahradí je prosklená bílá budova s prostornými nástupišti, ještě to pár let potrvá. Správa železnic má totiž na dokončení stavby čas až do roku 2028.
Text vznikl ve spolupráci s Michaelou Prešinskou.
