Cizinci v Česku: předsudky, i pocit, že jsou doma
Minseok Kang je neurobiolog pocházející z Jižní Koreje. V České republice žije čtyři roky a říká, že je pro něho jednodušší cítit se víc jako Čech než jako Evropan. „Evropské státy nemají stejný jazyk, centrální televizní stanici ani jednotný politický systém,“ vysvětluje a dodává, že většina zemí má společných opravdu jen pár věcí. Řadí mezi ně například Ligu mistrů nebo Eurovizi.
Naopak student Andrei Muksinov o sobě říká, že se nemůže označit jako Rus, Čech ani Evropan. „Svět dnes patří všem lidem a tuto svobodu omezují pouze politicko-geografické hranice,“ vysvětluje. Na život zde se připravoval mimo jiné sledováním českých filmů. „Chtěl jsem pochopit zdejší smysl pro humor a kulturu,“ objasňuje.
Vietnamec není jen prodavač
Řada cizinců vnímá Čechy jako vlastenecký národ. To popisuje mladá zpěvačka Viktoriya Mischenko, která se do Česka z Kazachstánu přestěhovala kvůli možnosti studia na konzervatořích. „Z počátku jsem se setkávala dokonce i s nadávkami. Češi často reagovali na můj přízvuk a já se tak cítila nechtěná,“ svěřuje se.
Podobné zkušenosti má i Vietnamka Anne Nguyen. „Dost cestuji, ale nikde jsem se nesetkala s tolika předsudky jako tady. Když tu lidé vidí Vietnamce, hned je napadne vtipný prodavač z večerky,“ říká. Mladá studentka má polovinu rodiny v Americe a vysvětluje, že ona ani nikdo z příbuzných obchod nikdy neprovozoval. Dodává, že jí Češi také tykají jen na základě jejího původu. Z Evropy by se přesto už nestěhovala, obdivuje nejen zdejší přírodu, ale, z jejího pohledu, i vyspělý politický systém.
Praha má své tempo
S adaptací na české prostředí má v současnosti problémy Mexičanka Alejandra Aguilar Ramos, která se vdala za Čecha. Do republiky se společně přestěhovali teprve před dvěma lety. „Kultura i lidé jsou tu úplně jiní. Mexičané jsou velmi důvěřiví a přátelští, Češi jsou naopak mnohem chladnější,“ popisuje.
Američanka Jennifer Preston si naopak na život v Česku zvykla poměrně rychle. „V Praze je život o něco pomalejší. Lidé si najdou čas na setkání s přáteli i velký oběd. V Los Angeles jsem s kamarádem uprostřed pracovního dne nikdy nepotkala,“ říká a dodává, že i po jedenácti letech je v hlavním městě spokojená.
