Česká závodnice na Rallye Dakar: Mužští soupeři mi občas ani nepodají ruku
Na čtyřkolce závodíte přes deset let. Chtěla jste se vždy zúčastnit Rallye Dakar?
Byl to můj dlouhodobý sen. Na dakarskou rallye jsem se hlásila už před třemi lety, ale neúspěšně. Neměla jsem za sebou ještě dost závodů. Nemůžu se za to na pořadatele zlobit, jejich odmítnutí mi v podstatě pomohlo. Za ty tři roky jsem se posunula dál jak fyzicky, tak mentálně. Dakar je jeden z nejnáročnějších závodů planety a jezdci musí být psychicky odolní. My ženy sice mentálně dospíváme trochu rychleji než muži, ale hůř si kočírujeme svou mysl. Věřím, že ve svém věku už mám v hlavě pořádek a umím své emoce zvládat.
Co je pro ženu na motoristických závodech nejtěžší kromě zvládání emocí?
Rozhodně nekomfort. Třeba jít na toaletu před startem závodu. Kluci se mohou vyčůrat kdekoli, ale holky musí přemýšlet. Na prázdném placu se většinou není za co schovat, tak se skrývám za čtyřkolku. Nebo sdílení koupelen s muži. Pořadatelé ale podmínky pro ženy zlepšují. Například na květnové Merzouga Rallye (marocký závod, kde Roučková v kategorii čtyřkolek obsadila celkové 17. místo, pozn. red.) jsem na závodech poprvé v životě zažila dámské sprchy.
Stále se setkávám s názory, že ženská nemá v motorismu co dělat.
Začíná tedy motoristický svět brát ženy jako rovné mužům?
Ne, i když se to tak může zdát. Mezi závodníky se nic nemění. I po deseti letech kariéry se setkávám s názory, že ženská nemá v motosportu co dělat. Naposledy to bylo, když jsem vyhrála titul mistra Evropy na Fim Europe Baja v Portugalsku, kde jsem závodila v čistě mužské kategorii Q2 (kategorie čtyřkolek bez rozdílu pohonu nad 450 kubických centimetrů, pozn. red.). Závodníci, kteří se umístili na příčkách za mnou, mi ani nepodali ruku. Byli naštvaní, že nevyhráli oni. Obecně muži nemají rádi, když je porazí žena.
Setkáváte se s podobnými reakcemi i ve svém osobním životě?
Když jsem oznámila, že pojedu Rallye Dakar, spousta lidí mě podpořila a poslala mi krásné zprávy na sociálních sítích. Ale také se objevily negativní reakce a to i od lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou kamarádi, hlavně tedy z motoristického světa. Závist přátelství přebila. Moji bývalí přátelé prý nechápou, proč na Dakar jedu, tvrdí že ho nezvládnu. Nerozumím, proč takto reagovali, a je mi to strašně líto, protože jsem si účast vydřela.
Liší se vaše příprava od mužských závodníků?
Myslím, že se připravuji svědomitěji. Nemám fyzický fond od přírody, takže o to více musím cvičit každý den. Do svého tréninku jsem zařadila například vzpírání, což pro ženu nebývá běžné. Běhám třikrát týdně na Ještěd, abych měla fyzickou vytrvalost a odolnost. Tyto dvě vlastnosti jsou v písečných dunách potřebné. V písku se na Rallye Dakar jede sedm ze čtrnácti etap, já na to trénovala v Maroku a v Tunisu. Tam jsem měla možnost být přes měsíc na začátku roku a v květnu na Merzouga Rallye. Snad mi to všechno pomůže Dakar pokořit. Ráda bych zvládla všech čtrnáct etap a závod dokončila.
