Běh se žlutou stužkou má pro vězně smysl. Chtějí se lépe začlenit do společnosti
Podle mnoha lidí nezačíná trest odnětím svobody, ale tím, co nastane potom. Těžký návrat z věznice do reality popsala i Sandra (25), která je po tříletém výkonu trestu za podvody tři měsíce na svobodě. Jak sama tvrdí, hned po propuštění byla št´astná. Dočasný domov měla u matky a užívala si svobody. Pak ale přišla srážka s realitou. „S přítelem, se kterým jsem udržovala vztah celé tři roky mého pobytu ve vězení, jsme se a já trpěla víc, než při výkonu trestu. To, co přijde po propuštění je ještě těžší,“ uvedla Sandra.
Na problematiku integrace vězňů zpět do společnosti upozorňuje mnoho projektů. Jedním z nich je i Yellow Ribbon Run – běh se žlutou stužkou, který se konal v rámci maratonu v Praze poprvé.
Stálou práci si Sandra hledá. Příjem má zatím z brigád, dělá hostesku. „Pro vězně je těžké se po propuštění vyrovnat s šokem, že musí začít normálně fungovat. To je totiž při výkonu trestu systém bohužel nenaučí. Ráno mají vězni budíček, nikdo nepřemýšlí nad tím, co bude dělat. My je nakrmíme, ošatíme a zaměstnáme,“ vysvětlila ředitelka ženské věznice Světlá nad Sázavou a iniciátorka programu Yellow Ribbon Run v České republice Gabriela Slováková.
Trest po trestu
Co bude, až člověk opustí brány věznice, řeší i Marián (41). Přestože má před sebou ještě čtyři roky výkonu trestu, práci už má domluvenou v agentuře zaměstnávající cizince. „V tu chvíli, kdy jsem si místo dohodl, mi spadl kámen ze srdce. Najít si práci po výkonu trestu je jedna z nejtěžších věcí,“ vysvětloval Marián. Odsouzen byl v roce 2010. Jako právník zastupoval klienty v obchodě s fotovoltaickými elektrárnami, kde se dopustil osobní a profesní chyby, za kterou si teď odpykává svůj sedmi a půl letý trest. „Hnacím motorem“ sehnat si práci je jeho rodina. V květnu se pokusí zažádat o podmínečné propuštění. Věří navíc, že takové projekty, jako je běh se žlutou stužkou, ukáží budoucím zaměstnavatelům, že je dobré dát uchazeči o práci šanci.
Na letošním maratonu poběží Marián celých 42 kilometrů. Akce se však zúčastnil i loni, kdy běžel posledních 12 kilometrů. Své síly spojili současní i bývalí vězni, zaměstnanci věznic a manažeři firem ve speciálně složených štafetách. „Hlavní myšlenkou je symbolické předání štafetového kolíku z rukou vězně například zaměstnanci věznice nebo podnikateli, který při přijímání uchazečů požaduje výpis z trestního rejstříku,“ podotkla Slováková a zdůraznila, že vězeň, který běží v teplákách a tričku je také jenom člověk, který normálně funguje a zaslouží si druhou šanci.
Omezený trénink
Trénovat na maraton při výkonu trestu není úplně jednoduché. Marián má možnost běhat čtyřikrát týdně po dobu jedné hodiny. Za takový čas uběhne zhruba 10–12 kilometrů. Za týden tedy urazí zhruba délku trasy celého závodu. „Jednou nebo dvakrát za měsíc umožní věznice mně a mému dozorci, který se mnou poběží na maratonu, vyběhnout ven. To pak sportujeme třeba čtyři hodiny, za které uběhneme samozřejmě více,“ dodal Marián.
Na rozdíl od Mariána, který sportoval ještě před odnětím svobody, Sandru k běhání přivedlo právě až vězení. Čas, který trávila bez rodiny chtěla nějak využít, a tak začala chodit sportovat na dvůr. „Pak mě oslovili právě z projektu Yellow Ribbon Run a mě to celé dávalo smysl. Běháte za něco a pro někoho. Doběhnete ten závod a vidíte rodinu a přítele. To byl můj cíl,“ uvedla Sandra. Projektu se účastní i letos, chce tak dát najevo podporu ostatním vězeňkyním.
Pro Mariána je sport relax. Hodinu strávenou v teniskách popsal jako jediný čas, kdy může být sám a přemýšlet o čem chce na čerstvém vzduchu. Podobné dojmy popsala i Sandra. Největší rozdíl byl, když vyběhla poprvé. Měla totiž pocit, že je znovu na svobodě. „Svítilo sluníčko a já mohla běžet kam chci, kde chci a s kým chci. Cítila jsem svobodu. Bylo pro mne však těžké volit cestu, protože takovou možnost člověk ve věznici nemá. Najednou jsem nevěděla, jestli je vybraná možnost správná, či ne.“
