Zachraňte si život! Únikové hry simulují středověký žalář i kokpit letadla
Dá se vymýšlením únikových her uživit?
Šedivý: V našem případě zatím ne. Každý k tomu máme ještě své povolání. Já jsem učitel na vysoké škole, Adam je programátor. Takže je to takový náš koníček, kterému věnujeme hodně času.
Plháček: Projekty nám ale přibývají, takže to třeba časem bude možné.
Na jaké projekty jste hrdí a co chystáte?
Šedivý: Na hradě Křivoklátu jsme vytvořili Kellyho žalář. Pak máme únikovou hru pro firmy Argo X kousek od Prahy. Teď připravujeme hru na zámku Svijany, který budeme mít celý pro sebe. To bude exkluzivně pouze pro velké firemní kolektivy. Vypíšeme zhruba dvacet termínů na rok. Sloužit to bude jako team buildingový projekt.
Plháček: První varianta je celý zámek, druhá bude ve sklepení a to bude klasicky únikovka z jedné místnosti. A pak připravujeme ještě jeden velký projekt v Praze.
Šedivý: Od klasických únikových her se bude lišit tím, že lidé budou chodit venku, po určitých trasách a jejich průvodcem bude robot. Více ale zatím neprozradíme.
Podle čeho vybíráte ta místa, kde vymyslíte únikovou hru?
Šedivý: Když už vybíráme místo, tak to musí být nějaké skvělé prostory, kam se dá dobře nasadit základní myšlenka, celý koncept toho projektu. Dobrým příkladem je třeba právě Kellyho žalář, protože se nachází v prostorách Křivoklátu. Místnost vypadá jako středověké vězení, což koresponduje i s atmosférou celé stavby. Dostali jsme nabídku udělat únikovou hru někde v pražském bytě a odmítli jsme, protože to pro nás nemá atmosféru.
Hledáte inspiraci třeba v jiných únikových hrách? Navštěvujete je?
Plháček: Já se trošku bojím toho, že by mne to pak svádělo ke kopírování cizích nápadů. Takže já konkurenci nenavštěvuji.
Šedivý: Já také ne. Jednu únikovku jsem ale kdysi zkusil na Filipínách a můžu říct, že to bylo jiné. Pokojíčky byly více kýčovité a nacházely se v nákupním centru, což podle mě kazilo tu atmosféru, jakou by to mělo mít. Inspirujeme se všude jinde. Filmy, knihy, výstavy, obrazy, školní učivo, team buildingové hry. Ty nápady opravdu přichází ze všech koutů světa.
Plháček: Snažili jsme se zapojit co nejvíce smyslů. Proto je tam Braillovo písmo, rozpoznávání vůní, věci na logické myšlení, všímavost, kreativitu a hlavně týmovou spolupráci. Každému jde něco jiného a vzájemná pomoc hraje svou roli.
Chodí jiní tvůrci únikových her na ty vaše?
Šedivý: Ano, nějací tu byli. Celou hru vyřeší rychle, protože umí přepnout na myšlení, s kterým se ty hry tvoří. A dost často je to tým, který je sehraný, proto spolu dělají i ty únikovky, takže jim to jde opravdu rychle.
Plháček: Časový limit na hru je 69 minut, oni to zvládli za nějakých 25 minut. Měli jsme tu také paní, která vymýšlí hry pro děti a zvládla to velmi rychle. Byla zklamaná, potřebovala by něco těžšího.
Šedivý: Ale na druhou stranu tu máme taky nejpomalejší rekord, který je okolo dvou a půl hodin.
Takže tam návštěvníky necháte, i když překročí limit?
Plháček: Pokud po nich nejde další skupinka, tak ano.
Šedivý: Existují únikovky, kde je úspěšnost třeba jen 10 %, ostatní to nezvládnou. Ale my chtěli, aby lidé odcházeli spokojení, s pocitem, že to udělali. Proto jsme do místnosti umístili nápovědy, po kterých v případě nouze lidé mohou sáhnout.
Plháček: Navíc by mi bylo líto, že když už přijeli, neviděli by různé vychytávky s automatikou, které jsme tam zakomponovali. Například, že se sám vysune šuplík, nebo otevře truhla.
Jak dlouho trvá vytvoření takové hry?
Šedivý: Trvá to zhruba rok. První musí přijít nějaký nápad, myšlenka. A to vás nenapadne jen tak u stolu.
Plháček: Například u Kellyho žaláře jsme vycházeli z prostoru. Na to jsme navazovali – prostředí muselo být autentické, musela na to sedět legenda, která se k místu váže. A až když promyslíme tohle, začínáme vymýšlet jednotlivé úkoly. Pak je na řade realizace a na konci to necháme vyzkoušet naše přátele, dostaneme zpětnou vazbu a nějak to doladíme.
Proč si myslíte, že jsou únikové hry teď tak populární?
Plháček: Pro lidi je to adrenalin. Musí se zkrátka za určitý čas dostat ven z místnosti. Dříve takové hry existovaly jen na počítači. Takže jde vlastně o snahu převést tu počítačovou hru do reálné podoby.
Šedivý: Zkrátka jdou lidé s kamarády na únikovku, stejně jako by šli třeba do kina. Finančně to vyjde stejně. Mohou s nimi trávit čas, pobavit se, mít společný zážitek.
