Otužování vyžaduje poctivou přípravu těla i mysli
Je ráno, moje hodinky ukazují čas 9.55. Místo setkání pražských otužilců se už předešlý den určilo na whatsappové skupině. Ke křižovatce před Veslařským ostrovem tak sebejistě přicházejí první stateční jedinci, vybavení sportovní taškou a teplým kulichem nebo šálou. Na víkend vyšlo pěkné počasí, na nebi není ani mráček a všichni si pochvalujeme teplý den na poměry mrazivého prosince. Řeka sice bude výrazně chladnější, to ale zapálení otužilci vnímají jako dobrou zprávu. Já se ale jen při představě klepu zimou.
Pětadvacetiletý Radim sice dorazil jako má psychická podpora, ale nechal se slyšet, že si terapii chladem možná vyzkouší také. Naopak o tři roky mladší Vladimir se pravidelnému otužování věnuje už odmala. „Jsem ze Sibiře, tam je to normální. Otužuji se víceméně každý den, minimálně si dám po ránu ledovou sprchu. Je to pro mě něco jako pro ostatní káva,“ popisuje a dodává, že i při výletech do přírody vždy využije příležitosti dostat se do vody.
Převlékárna mezi stromy
Šestadvacetiletý nováček Martin se na obklopení chladem těší o něco méně, ale je odhodlaný nevzdat se bez boje. „Chci udělat něco dobrého pro své zdraví. Třeba se mi to nakonec zalíbí a začnu chodit pravidelně,“ doufá. Na desátou hodinu se k naší nedočkavé skupině připojuje i hlavní člen, fitness trenér a zkušený otužilec Andrej Gulevsky. „Převzal jsem otěže po svém kolegovi Jakubu Lungovi, který tyto akce organizoval každou neděli. Chtěli jsme v této tradici pokračovat,“ zmiňuje, když s celou partou vyrážíme přes most na ostrov, kde otužování proběhne. „Dříve jsme chodili do Žlutých lázní, ale momentálně jsou zavřené. Proto máme trochu omezené možnosti,“ vysvětluje, proč se nově otužují jinde.
Přesouváme se ke břehu Vltavy a připravujeme si potřebné věci. Plavky už máme všichni na sobě, jak nám bylo předem doporučeno. Vyvstává však otázka, kde se po absolvování chladové terapie převlékneme. V okolí se totiž nenachází žádné zázemí. „Tohle je bohužel problém. Ve Žlutých lázních byly určené prostory, ale na Veslařském ostrově se nabízejí jen stromy,“ říká Gulevsky.
Rozcvička je základ
Při pohledu na klidnou vodní hladinu ve mně, jakožto začátečníkovi, zatrne. Než však stihnu pomyslet na útěk, Gulevsky všechny přítomné vyzve, aby shodili bundy a kabáty a společně se protáhli. Před vstupem do řeky se každý musí rozhýbat, aby mu později v teple neztuhly svaly. Následuje desetiminutová rozcvička v podobě dvacetisekundového explozivního, velmi intenzivního cvičení, které se střídá s deseti vteřinami odpočinku. Tomuto tréninku se odborně říká tabata. Jakmile dokončíme sadu cviků, jsme konečně připraveni sejít ze břehu a opatrně vstupovat do ledové Vltavy. Zkušení jedinci mi radí, at´ zhluboka a pomalu dýchám. Zároveň se snažím nepanikařit, abych uklidnila zběsile tlukoucí srdce.
Zpočátku mám pocit, že se do mého těla zabodávají tisíce jehliček a že mě chlad svírá v ocelové pěsti. Čím déle ale ve vodě zůstávám, tím víc mě hřeje. Nakonec se mi ani nechce vylézt a okusit teplotu vzduchu. I to však musí přijít a ve výsledku se cítím jako znovuzrozená. Po krátkém protáhnutí se zdá, jako by se chvíle strávené ve studené řece ani nestaly.
Ke konci akce se odhodlá i Radim, vydrží ve vodě úctyhodných 30 vteřin a všichni ho oceníme potleskem. Jakmile se potupně převlékneme za řadou stromů, odbíjí jedenáctá hodina a náš křest ohněm je u konce. Parta otužilců se loučí s tím, že příští neděli půjdou zase. My zelenáči projevujeme zájem také, jak se tedy zdá, otužování si získalo další příznivce.