Smířit se s alopecií mi trvalo pět let. Teď si připadám krásná i bez vlasů, řas a obočí, říká Blanka Pelcová
S alopecií jste se poprvé potýkala v šestnácti letech na střední škole, kdy jste měla areteu. Jak jste ji tehdy léčila?
Dnešní medicína si s touto nemocí neví moc rady a vlastně střílí od boku. Dostala jsem se na Vinohrady, kde je specializovaná klinika, která se ztrátou vlasů zabývá. Tam mi byla předložena léčba dusíkem, sněžení, kortikoidy a tehdy i celkem nový druh léčby, při kterém se do postižených míst vpichují jakési jedy. Tato metoda je ale velmi bolestivá a často jí doprovází nežádoucí vedlejší účinky. Tehdy to byla má poslední návštěva lékaře skrz alopecii, rozhodla jsem se spíš pro alternativní homeopatickou léčbu a po roce mi holá plocha o velikosti menšího talíře opět zarostla. Na vysokou školu jsem tak nastupovala se zdravými, téměř kudrnatými vlasy.
Před devíti lety se vám ale onemocnění vrátilo, tentokrát ve formě univerzalisu. Jak jste snášela to, že jste ztratila nejen „korunu krásy“, ale i řasy a obočí?
Styděla jsem se, brečela a záviděla ostatním, že mají své vlasy a řasy. Nesnášela jsem paruky nebo šátek. Nenáviděla jsem, jak vypadám. Když mi vypadaly řasy a obočí, tak jsem byla naprosto na dně. Přeci jen to oko bez řas je opravdu nahaté, nehledě na to, že mi do očí padal všechen prach a další nečistoty. Často jsem se kvůli tomu potýkala se zánětem spojivek. Nebudu lhát, rozhodně to nebylo št´astné a jednoduché období. Trvalo mi přibližně pět let, než jsem se sama se sebou smířila.
A co vás k tomu nakonec dovedlo?
To, že jsem o své nemoci začala mluvit. Nejprve s lidmi v užším okruhu, poté například se známými a nyní se zákaznicemi. Je důležité mluvit a mluvit, zkusit překonat strach z toho, co řekne okolí, rodina, děti. Pokud to nejde samo, je potřeba se to naučit. I já se to učila – skoro pět let, ale jde to a poté je život s alopecií opravdu mnohem jednodušší. I přes počáteční odpor mi nesmírně pomohly paruky. Hlavně ty, které jsem začala nakupovat a nyní je nabízím klientkám. Jako by uměly odplavit vše zlé. Zase jsem se cítila pěkně a dokonce, paradoxně, se teď mám raději. I bez vlasů a řas si připadám krásná.
Lidé se mě ptali, jestli umírám
Říkala jste, že jste nesnášela představu, že byste paruky nosila, dnes je ale dokonce prodáváte. Co stálo za tou změnou?
Mohla za to reakce veřejnosti. V prvním roce, kdy jsem onemocněla a měla ještě nějaké chomáčky vlasů, jsem na hlavě nosila šátky. Nošení paruk, hlavně z pravého vlasu, se mi zdálo nepředstavitelné. Jenže jsem nepočítala s reakcemi cizích lidí. Například v obchodě nebo autobuse se mě ptali, jestli umírám, že jsem tak mladá a už umírám. To mě donutilo přehodnotit nošení paruk. A jsem za to ráda. V parukách jsem se najednou cítila pohodlně, lidé po mě nekoukali lítostivě a nikdo se mě na nic nevyptával – splynula jsem s davem.
Jaké pro vás bylo pořídit si svoji první náhradu vlastních vlasů?
Příšerné. Byla jsem hrozně vystrašená, v obchodě navíc neměli žádný závěs, kde bych si mohla paruku vyzkoušet. Seděla jsem u zrcadla se svojí skoro proplešatělou hlavou, na stolku bylo pár paruk a do obchodu chodily další zákaznice. Do teď si ten zážitek pamatuji. Nakonec jsme s mamkou jednu koupily, nevypadala špatně, dokonce to byla má nejlepší paruka, jakou jsem v obchodě kdy sehnala. Jakmile jsem ale vyšla ven, rozbrečela jsem se. Člověk v takovém obchodě nechce mít v prodavačce ráznou ženu, která se mu pouze snaží prodat kus zboží, ale chce osobu, která ho vyslechne a pochopí, jak se cítí.
A to byl impuls, kdy jste si řekla, že chcete prodávat ženám paruky?
Mě to vlastně napadlo už na vysoké škole. S parukami jsem se setkala už dříve u příbuzné, která je nosí a tehdy jsme si s mamkou říkaly, že bychom si s nimi mohly otevřít obchod. V drtivé většině prodejen je problém ten, že prodavačky jsou prostě ženy, co paruky denně nenosí. I kdybych paruky tehdy nenosila, tak jsem věděla, že vést obchod není jen o tom, něco prodat, ale i vyslechnout a být trochu empatický k lidem, kteří mají určitý problém – v tomto případě s vlasy.
Nejsem kouzelnice, která vyčaruje kopii klientčiných vlasů
Paruky, jak ze syntetického, tak z pravého vlasu, objednáváte ze zahraničí a následně je upravujete. Jste vyučená kadeřnice?
Nejsem. Nemám žádný rekvalifikační kurz ani školu, takže vše, co teď dělám, se učím sama na školeních, na která jezdím. Už to není jako ve škole, kdy něco studuji z nutnosti. Nyní jde o vzdělávání se v něčem, co mě nesmírně baví. Paruky v pravém vlasu barvím a stříhám, u syntetiky se snažím finální vzhled dovést k co nejvíce přirozenému vzhledu. Dopoutkuji, co je potřeba dopoutkovat, protrhám a upravím vlasy v kontuře obličeje a celkově vlasy sestříhám tak, aby byl vzhled co nejpřirozenější. Stále to jsou univerzální paruky, takže je nutné k nim i tak přistupovat. Nejsem kouzelnice a neumím vyčarovat dokonalou kopii reálných vlasů, které klientky nosily. Ale i tak si myslím, že paruky vypadají více než obstojně.
A co vás nejvíce motivuje?
Ta práce samotná. Před rodičovskou jsem navrhovala interiéry. Nesmírně mě to bavilo a rozhodně jsem si myslela, že budu hledat práci opět v tomto oboru. Nyní mě ale pohání představa, že živnost s parukami budu mít jako hlavní činnost. Ještě letos v září bych si chtěla udělat kurz na permanentní make-up. Chci si otevřít svůj obchod – salon, kde bych nabízela takový servis pro ženy a muže s alopecií. Nejen paruky, ale i řasy a obočí – takový komplet balíček Na hlavě. Největší motivací jsou ale především pozitivní ohlasy od zákaznic. Pocit, kdy klientka přijde, my spolu vybereme paruku, která jí sedí, a ona je naprosto št´astná – ten je k nezaplacení.
