Mont Blanc? Buď přežiju, nebo ne
Jak vás napadlo pokořit Mont Blanc?
Nápad vznikl už před dvěma lety, kdy jsme si s kamarádem dali tři předsevzetí. Jedno z nich bylo, že vylezeme na Mont Blanc.
Co ta ostatní?
Maratón jsme si zaběhli v květnu a přeplavání kanálu La Manche je pro mě zatím dost nereálné.
Jak probíhaly přípravy na výstup na Mont Blanc?
Doslechli se o nás kluci z Náchoda, tak jsme se na výpravě dohodli s nimi. Nejvíc záleželo na vzájemné důvěře, proto jsme šli společně lézt po skalách a podobně. Fyzičku máme ze sportu, tudíž jsme jí neřešily.
Co vybavení a zásoby jídla?
Já měl spoustu müsli tyčinek, ale brali jsme i těstoviny, paštiky, guláše v konzervě a kartony vody. Vybavení jsme měli skoro všechno vlastní a zbytek jsme si půjčili. Chtěli jsme to zvládnout nízkonákladově a nakonec nás to celkem vyšlo tak na osm tisíc.
Jiří Tojnar pří výstupu na Mont Blanc. Foto: soukromý fotoarchiv Jiřího Tojnara
Po příjezdu do Alp jste se museli asi nejdřív aklimatizovat, jak rychle jste se změnám přizpůsobili?Když jsme dorazili do města Chamonix, šli jsme hned na lanovku. Tou jsme vyjeli až na horu Aiguille du Midi, do výšky 3 842 metrů. Až tam jsme se aklimatizovali.
Měli jste ještě nějaký trénink přímo na místě?
Sjeli jsme lanovkou k prvnímu sněhu a tam jsme si zkusili jištění. Ze sněhu jsme ale měli takovou radost, že jsme se začali koulovat, při čemž jeden kamarád spadl a o kámen si rozřízl lýtko. Takže další den zůstal v základním táboře a na vrchol s námi nepokračoval. K večeru jsme se vrátili do města a šetřili síly na výšlap.
Druhý den už byl tedy výstup samotný. Jak to probíhalo?
Ráno jsme dojeli do výšky dvou kilometrů a pokračovali do tábora Tete Rousse. Tam nám horská služba řekla, že v posledním týdnu bylo vedro, a proto nesmíme v horním kempu stanovat. Hrozilo totiž nebezpečí lavin. To bylo mimo naše plány, protože vyjít z Tete Rousse, dostat se do Gouter, pak na vrchol a zpět bylo naivní.
Co jste se tedy rozhodli udělat?
Po dlouhém rozhodování jsme usoudili, že nejtěžší úsek půjdeme v noci. Museli jsme stihnout dojít do Gouter do osmé hodiny ranní, jinak by nás dál nepustili. Aby jsme mohli v noci vyrazit, šli jsme spát brzo, ale nikdo nespal víc než půlhodiny.
Bylo to kvůli nervozitě?
Hlavně kvůli sesuvu kamení a dešti. Ve tři ráno jsme se ale vydali na cestu. Tábor Tete Rousse je na kopci, který je obklopen dvěma žlaby. Byla tma, měli jsme jen čelovky, padaly kameny a my museli přeběhnou žlab – to bylo jako sebevražda. Asi 15 vteřin strachu. Buď přežiju, nebo ne. Skála byla mokrá a nedalo se po ní lézt, navíc jsme se nemohli jistit navzájem, protože bychom při pádu spadli všichni.
Stihli jste i přes tohle všechno dojít do Gouter?
Naštěstí ano. Hned jsme nasadili mačky, což jsou železné hroty na obuv, a vyrazili dál. Cesta byla nekonečná, pořád jen sníh a serpentýny. V jednu hodinu odpoledne jsme došli na vrchol, kde jsme se jen rychle vyfotili a museli dolů, protože se blížily mraky.
Vzpomenete si, jaký to byl pocit na vrcholu?
To byl snad nejhorší pocit. (smích) Ten moment štěstí, na který celou dobu člověk myslí, se najednou změní v úvahu, jestli to za to vůbec stálo.
A stálo?
Rozhodně.
Jakou jinou horu byste chtěl zkusit?
S kamarádem bych jednou chtěl vylézt na Kilimandžáro. Pak rozhodně Matterhorn, o tom kluci mluvili jako o kandidátovi na příští rok.
Co byste poradil těm, kteří by si výstup chtěli vyzkoušet také?
Měli by znát základy lezení a jištění. Je to pro lidi, kteří se nebojí extrémů. Je to krása a já ji můžu jedině doporučit.