Jaroslav Kmenta: Chystám knihu o Radovanu Krejčířovi

Proč jste se rozhodl založit vlastní nakladatelství?
Když jsem šel v roce 1998 do své první knihy Pouštní horečka, měl jsem velmi negativní zkušenost se zdejším knižním byznysem. Bývalý mluvčí válečných veteránů války v Zálivu Petr Želinský, který se mnou dával knihu dohromady, měl dohodu s nakladatelstvím Naše vojsko, že jí vydají. Na poslední chvíli ale dohodu zrušili. Tak jsem se rozhodl, že si založím nakladatelství a zkusím vydávat sám. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, jen jsem chtěl mít dohled nad svými knihami.

Z jakého důvodu nakladatelství dohodu zrušilo?
Zalekli se toho, jak jsem knihu napsal, jelikož jsem pátral po naměření sarinu a po dalších věcech. Poté jsem si uvědomil, že tato témata, kdy jdete pod povrch věci, jsou pro nakladatele, i po těch letech od listopadu 1989, stále problém.

Knihy si vydáváte sám. Řekl jste si někdy, že nějakou část v knize není vhodné publikovat a rozhodl se pasáž přepsat?
Právě naopak. Knížka mi umožňuje dostat na veřejnost daleko víc informací, než se vejde do novin. Noviny nejsou nafukovací, zatímco knížka snese víc stránek. To je velké pozitivum. Začal jsem se věnovat literatuře faktu, takže se musím držet ověřených informací. A při takovém množství informací je to opravdu náročné a člověk neustále zvažuje, co může a nemůže použít. Hlavně s ohledem na to, že vás pak mohou žalovat, protože když to vydáte, tak potvrzujete, že je to skutečnost. Určitě mě to vedlo k tomu, že jsem některé informace prostě nemohl napsat na tvrdo tak, jak jsem o nich věděl, protože jsem to neměl ozdrojované natolik, abych to mohl zveřejňovat.

Psát o kauzách jste se rozhod právě proto, že jste chtěl veřejnost informovat o tom, co se děje?
Ano. Dělám novinařinu dvacet let a za takovou dobu, je ve vás tolik informací, že máte potřebu to vyventilovat, protože je toho ve vás jako v papiňáku. Běžně ty informace, kterými se zabýváme v novinách, jsou zaměřeny na jednu kauzu a řeší se to, co se právě děje, ale všechno má svůj příběh. Vždycky se muselo něco dít předtím a určitě něco potom. Ony se informace do novin dostanou, ale ne v kontextu všeho, co se kauzy týká. Mě přišlo jako hrozná škoda neuchopit to jako příběh. Najednou se před vámi otevírá, dejme tomu období 10 let, a máte možnost napsat v té knížce, jak to všechno postupně probíhalo.

Nyní chystáte dvě nové knihy. O čem budou?
Tak tohle běžně nedělám, že bych dopředu říkal, o čem kniha bude, ale můžu říct, že mojí ambicí je trochu dokončit povídání o české „kmotrologii“. Protože to není jen Mrázek, Pitr nebo Starka, jak se v mých knihách objevuje, ale je to třeba i Radovan Krejčíř, který teď zmizel v Jihoafrické republice. Takže to je pro mě výzva, protože tohle je druhá noha českého organizovaného zločinu. Druhá věc se bude týkat politiky. Myslím si, že se otevírá nové téma a to jsou pražští, respektive „modří kmotři“, protože to jsou lidé, co ovládají politiku.

Máte některou z těchto knih ve fázi, kdy byste mohl říct, že se pomalu blížíte k jejich vydání?
Ne, to ne. Ale sběr informací jsem v případě Krejčíře skoro už uzavřel. Vím úplně přesně, jak bude vypadat začátek, jak prostředek a jak bude konec. Takže to mám v hlavě a mám i určitou osnovu. U této knihy jsem už docela napřed, kdežto u těch „modrých kmotrů“ jsem ve fázi sběru informací, takže to bude trvat ještě pár měsíců.

Letos vaše nakladatelství JKM publikovalo knihu Bisoni 001, což je úplně první kniha jiného autora, kterou jste vydal. Jak k tomu došlo?
Hledal jsem někoho, kdo by měl vlohy k tomu, psát o tajné službě, protože knih o tajné službě je málo. Uvědomoval jsem si, že sám tohle napsat nedokážu. Nakonec jsem našel člověka, který tam léta pracoval. Takže jsme společně vymysleli příběh a on tomu vdechl život. A navíc mě potěšilo, že jsem pomohl zrodit dalšího spisovatele. Do budoucna chci nakladatelství rozšiřovat. Nechci být jen nakladatel sám pro sebe.

Bisoni 001 je fiktivní kniha popisující opravdové postupy tajné služby. Jsou v knize pouze smyšlené situace nebo i nějaké reálné?
Skoro 80% těch dějů, které jsou popisované jakoby z pod pokličky toho, jak probíhá výcvik nového adepta tajné služby až po nějakou ostrou akci, tak jsou fakt reálné. Jen jsou změněná jména nebo popisované akce, protože na to existují zákony, a kdyby ten člověk prozradil něco konkrétního, tak by mohl být třeba i trestně stíhán.

Napadlo vás někdy, že byste kromě faktografické knihy, napsal nějakou smyšlenou detektivku?
Myslím si, že každý člověk, který přičichne ke spisovatelské činnosti, chce napsat i fiktivní román nebo povídku. Mám v hlavě dva projekty. Jeden bude, jak jste správně odhadla, novodobá detektivka, která bude o prostředí organizovaného zločinu, a kde by vystupoval vymyšlený investigativní novinář, který bude spolupracovat s vysloužilým detektivem, jednou ženou a pánem. Uzavřená čtyřka, která bude bojovat proti organizovanému zločinu. Nemám vymyšlený název, ale už vím, jak bych to chtěl napsat, jen si na to potřebuji najít čas. A další co mě napadlo, je sepsat historky společenského charakteru z rodiny, zážitky s kamarády z vysoké a tak. Jsou to historky z mého života, o kterých si dělám poznámky a poté tomu zkusím vdechnout život nějakým příběhem.

Režisér Petr Nikolaev točí film podle vašich knih o Františku Mrázkovi a řekl, že s vámi spolupracuje na scénáři. Jak moc s filmem pomáháte?
Petr Nikolaev si píše scénář sám, já jsem spíš takový poradce. Pomáhám mu s dotvářením toho příběhu, protože je zde možnost říct tím filmem řadu věcí, které nemohu uvést do knihy, jelikož já se držím tvrdé faktografie. Postavy budou mít změněná jména, například Mrázek se ve filmu bude jmenovat kmotr Vedral. Na rozdíl od knihy, můžete ve filmu dotvořit realitu tím, že si nemusíte dopomáhat zdroji, ale jen myšlenkou. Takže Petr Nikolaev se mě pořád detailně ptá, jak to bylo s tou Mrázkovou vraždou, kdo to mohl udělat, protože tohle se do filmu dá dobře zapracovat.

Kde jako novinář berete čas na psaní knih?
Do roku 2008 jsem dělal nadoraz. Z práce jsem jezdil v 10 hodin večer, úplně vyčerpaný, ale zároveň si tím člověk střádá ty informace, které se mu pak hodí do knížek. Po práci jsem si našel čas a ještě dvě hodiny jsem psal. O víkendech a svátcích jsem půl dne trávil s rodinou a půl dne psaním. Ale tohle se nedá dělat dlouho, protože vás to zničí. V práci jsme se domluvili, že musím změnit styl života. Takže jsme založili zvláštní investigativní oddělení, kde stačí přijít jednou za 14 dní s nějakým nápadem, který ty noviny obohatí, a mě to takhle pomohlo si odpočinout a dalo mi to čas na knihy i na rodinu.

Byl jste literárně tvořivý už v mládí nebo to přišlo až postupem času?
Asi to ve mně nějak bylo a zrálo, protože když mi bylo 11 let, tak jsem se díval na pořad o 2. světové válce a hrozně mě to vzalo. Tehdy jsem sednul a chtěl jsem vyjádřit svůj názor. Tak jsem napsal do Týdeníku Československé televize a oni ten článek otiskli. Na to jsem zapomněl, a připomněl mi to až kamarád, který mi před půl rokem dal ten článek jako dárek.

Kdy se vaše záliba v psaní projevila naplno?
Úplně naplno se ve mně projevila až na gymnáziu. Tam jsem se rozhodl vydávat časopis, ale komunistická ředitelka to zakázala, protože se bála svobodomyslného projevu. Nakonec nás nechala vydat jedno číslo, které se po její cenzuře vystavilo ve vitríně, takže lidi chodili a koukali na něj, ale nemohli si ho prolistovat. A pak přišel listopad 1989 a já se podílel na vydávání Zpravodaje Občanského fóra v Nymburce.

• Kmenta
• knihy
• Krejčíř
• Rozhovor