„Romantické komedie u nás chybějí“
Byla scenáristika a psaní obecně vaším snem?
Vždycky jsem ráda psala, už odmalička. Babička s dědou ale chtěli, abych se v budoucnu věnovala něčemu jinému, než psaní. Děda je právník, a chtěl, abych byla právnička. Přihlásila jsem se tedy na práva a také na žurnalistiku. Na žádnou ze škol jsem se ale nedostala. Nakonec jsem šla na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Studium na této škole mě velmi obohatilo a ráda na ně vzpomínám.
Po studiu už jste se věnovala psaní scénářů?
Vysokou školu jsem dokončila diplomovou prací, která se jmenovala Dudatkové číslo. Můj profesor Martin Šafránek mě přesvědčil, abych práci poslala do České televize a na Novu. Chtěl, abych se tam prací prezentovala a dala o sobě jako o scenáristce vědět.
Jak to dopadlo?
Z České televize mi přišel dlouhý dopis, ve kterém mi bylo sděleno, že můj scénář je naprosto nepoužitelný pro televizní zpracování. Vzápětí mi zavolala režisérka Tereza Kopáčová, která v té době měla na starosti povídkový cyklus Soukromé pasti. Dudatkové číslo se jí moc líbilo a chtěla ho do Soukromých pastí zařadit. Změnila jsem název z Dudatkového čísla na Tři do páru, scénář zkrátila a tím to vlastně všechno začalo.
Co znamená název Dudatkové číslo?
Dudatkové číslo je záměrná zkomolenina čísla dodatkového. Dodatkové číslo je obecně používáno pro vyjádření něčeho, co je navíc. V tomto příběhu je takovým „dodatkovým číslem“ jedna z ženských postav. Blíže je význam názvu vysvětlen ve filmu.
Cyklus Soukromé pasti byl divácky velmi úspěšný. Vaše povídka vypráví o klasickém milostném trojúhelníku: manžel – manželka – milenka. Jak vás téma napadlo? Proč zrovna nevěra?
Když mi bylo 16 let, můj otec si našel novou paní a rodiče se rozvedli. Viděla jsem, jak se rodiče navzájem obviňovali a jak se oba snažili obhájit svou pravdu. Od té doby mě téma nevěry hodně zajímalo. Když se lidé ocitnou v pozici některého ze tří hrdinů příběhu, většinou si myslí, že vina je na straně toho druhého. Povídku Tři do páru jsem chtěla napsat tak, aby nebylo jasné, kdo je vinen, protože úplně bez viny není nikdo.
Součástí cyklu Soukromé pasti byla i povídka Tatínkova holčička, která se věnovala sexuálnímu zneužívání dcery nevlastním otcem. Troufla byste si na takové kontroverzní téma?
Pro mě je tohle téma moc drsné. Autorkou povídky je Petra Ušelová, se kterou nyní pracuji na seriálu Ulice. Obdivuji Petru za to, jakým způsobem dokázala Tatínkovu holčičku napsat. Já bych si na takové téma rozhodně netroufla.
A co jiné téma, které je ve společnosti tabu?
Existuje spousta dívek, které chtějí být krásné a hubené. To v mnoha případech vede k onemocnění anorexií nebo bulimií. Myslím si, že jde o závažný problém, o kterém by se mělo mluvit a to je téma, kterému bych se v budoucnu chtěla věnovat.
Je nějaký oblíbený filmový žánr, do kterého byste se ráda pustila?
Pokud jde o psaní, procházím neustálým vývojem. Nejprve jsem se snažila psát hlavně vtipně. Později přišlo období, kdy jsem začala psát spíš reálně. V té době vznikla povídka Tři do páru. Teď bych se ráda vrátila k humoru a psala komedie.
Máte v současnosti rozpracovaný nějaký scénář?
Pro režiséra Tomáše Krejčího mám rozepsané dvě romantické komedie. Myslím si, že opravdové romantické komedie v Česku chybí. U nás se točí neustále takové ty šabachovské s trpkým koncem. Těch klasických komedií máme málo a přitom je lidé mají rádi.
Říká se, že někteří herci se neradi dívají na filmy, ve kterých hrají. Platí to i pro scenáristy? Díváte se na filmy, pro které jste napsala scénář?
Dívám, protože na nich vidím vlastní chyby a to mě posouvá dál. Například zjistím, že je dialog moc dlouhý, nebo že něco mohlo být řečeno jinak. Ale také jsem často mile překvapena, jak je některá scéna hezky zahraná.
Můžete v průběhu natáčení něco ve scénáři změnit?
U seriálů absolutně ne. U filmů někdy bývají konzultace s režisérem. Zpravidla to ale chodí tak, že režisér převezme od scenáristy scénář, a pak už s ním nechce komunikovat. Pokud režisér udělá ve scénáři nějaké změny, jeho autor už to nemůže ovlivnit.
Byl to i případ Soukromých pastí?
U Soukromých pastí jsem na scénáři pracovala do první klapky. Potom už se mnou režisér se svým týmem scénář nekonzultoval až do chvíle, kdy bylo potřeba dotočit nepřímé řeči.
Při psaní se musíte vžít do konkrétních rolí a situací. Už jste se někdy s některou postavou doslova ztotožnila?
Říká se, že člověk píše hlavně ze svých zkušeností. Při psaní se snaží oblíbit si jednu postavu, do které se promítá víc než do ostatních. A to je důležité, protože potom je postava reálnější a divák jí víc uvěří.
V tom případě musí být těžké psát text pro postavu, která je vám naopak velmi nesympatická. Stalo se vám už něco takového?
Dělá mi problém psát starší lidi a osoby s přívlastkem BODRÝ. U starších lidí si hlavně nejsem jistá, jestli by v reálném životě zareagovali právě tak, jak jsem konkrétní situaci ztvárnila. Ale jakmile se s postavou seznámím a vím, jaká by měla být, tak už mi jde psaní lépe.
Radíte se s někým při psaní scénáře?
Své texty dávám číst manželovi. On je můj první čtenář, který mi řekne, co si o scénáři myslí. Bohužel mi skoro nikdy neřekne nic negativního a to je škoda. Člověk by měl slyšet kritiku od někoho blízkého, aby si uvědomil, že má psát jinak, lépe.
Chtěla byste si někdy vyměnit role a místo scenáristky být herečkou?
Čas od času mám příležitost si někde zahrát. Nedávno jsem dostala hezkou roli v nové české fantasy Poslední z Apoveru. Herectví je pro mě příjemná a pozitivní zkušenost, ale živit bych se tím nedokázala.
Z jakého důvodu?
Herectví je podle mě hodně svazující. Herci v seriálech musí být skoro neustále k dispozici. Neumím si představit, že někdo například už sedm let den co den točí Ulici. Já jsem si zvykla na volnost a to mi vyhovuje.