Cestovatel Dan Přibáň: Natáčení je omezující, ale neumím si bez něj výpravy s trabanty představit
Cestovatel Daň Přibáň uvedl, že natáčení od výprav trabanty už neumí oddělit. Ačkoli první cesta po Hedvábné stezce vedoucí z Asie do Středomoří byla pouze experiment, zda se dá i tak starým vozem ujet několik tisíc kilometrů a zároveň natočit film, nyní běží v kinech už čtvrtý snímek. Má název Trabantem do posledního dechu a je o desetičlenné výpravě, která cestuje napříč Austrálií až do Thajska se třemi trabanty a dvěma motorkami. „Baví mě vyprávět příběhy. I proto si tak užívám filmování, ačkoli nás neuvěřitelně omezuje,“ popsal Přibáň na přednášce.
Kameře se celá výprava musí přizpůsobit. Když se objeví místo, kde se dá udělat hezký záběr, všichni se i několikrát vrací, než se vše povede. „Když jsme mívali třeba na cestě Afrikou jenom dvě auta, na kameře mezi nimi vždycky vznikla hezká symetrická mezera. Jenže u třech vozů už to nefunguje,“ popsal Přibáň. Pro dobrý záběr je podle něj potřeba i riskovat a jet nepřirozeně blízko sebe, téměř nárazník na nárazníku.
Idylka jako ve filmu
Západ slunce, který by měl podle Přibáně symbolizovat klid, se tak může změnit v boj o čas. „Kdybychom nenatáčeli, byla by to taková idylka, jako to vypadá ve filmu. Místo toho na sebe křičíme a spěcháme, abychom udělali záběr, než slunce zapadne,“ vysvětlil. Kdyby se nenatáčelo, mohla by prý cesta trvat i dvakrát kratší čas. Filmování je náročné i v tom, že se do auta nejdříve musí vejít technika, a až pak zbývá místo na náhradní díly do trabantu a osobní věci.
Z touhy po natočení co nejzajímavějšího materiálu se tak podle Přibáně někdy dějí až absurdní situace. „Jednou nám hořelo kolo u trabantu a já křičel na kameramana: toč to!, protože už uhasínalo,“ smál se. Ne každému ovšem tento způsob cestování vyhovuje. Kameramanovi Janu Martinu Kozlíkovi, který po dvou výpravách z celkových čtyř přestal z rodinných důvodů s Přibáněm jezdit, vadil právě tenhle režim. „Když se něco porouchalo, chtěl jsem pomáhat s opravou, ale musel jsem točit,“ popsal během přednášky, které se také zúčastnil.
Štáb by byl řešením
Přibáň každému natáčení na vlastní pěst během cestování rozmlouvá, právě proto, že je tak omezující. Jeho ale výzvy spojené s natáčením baví, a tak si raději vše obstarává sám, i když hrozí, že na něco zapomene a ve snímku nebudou záběry navazovat. „V posledním filmu o Austrálii se najednou objeví dlouhá trubka, kterou opravujeme auto. Mělo mi dojít, že nám chybí záběr, jak ji tam někdo přináší,“ uvedl příklad.
Štáb s dramaturgem, režisérem a několika kameramany by tak podle Přibáně byl úplným řešením všech těchto problémů. I tak ho ale stále odmítá, protože mu vyhovuje právě ten proces, kdy se musí celá výprava spolehnout jen sama na sebe. „Pro mě už by to byl jenom cirkus. Adrenalin je, že si všechno musíme vymyslet a zařídit sami,“ shrnul.
