Bazény bez lidí, plavčíci bez práce: „Než mne někde vezmou, nebudu mít ani na chleba.“
Plavčík Jan Sedláček (17) seděl doma u televize, když ministr zdravotnictví zrovna oznamoval nová opatření. „V tu chvíli jsem ani nevěděl, jestli jdu zítra do práce nebo ne,“ popisuje Sedláček.
Momentální situace je pro zaměstnance sportovních center nejistá a chaotická. Jisté je však to, že kvůli vládním nařízením přišli plavčíci a trenéři plavání ze dne na den o práci. Nejméně na 14 dní, dost možná ale na delší dobu.
Také plavčice Elena Zamazalová (22) teď řeší otázku, jak na náhlou změnu zareagovat. Ačkoli na bazéně ve Sportcentru Ymca pracuje jako brigádnice, počet jejích směn překročí i ty s polovičním úvazkem. „Situace je pro mě dost vážná. Obávám se, že sportovní centra za dva týdny stejně neotevřou. Pokud by se tak stalo, nezvládla bych zaplatit nájem nebo jídlo. Nevím, co je horší,“ říká.
Právě brigádníci nemají v současné situaci žádnou jistotu v příjmech. S tím, že by jim vláda přiznala nějakou kompenzaci příliš počítat nelze. „Bydlím s rodiči za Prahou, ale tento rok jsem chtěl jít do podnájmu, protože dojíždím do školy a na brigádu. Bohužel kvůli neustálé nejistotě vůbec nevím, co mám dělat,“ dodává Sedláček.
Z nových nařízení nemá radost ani vedoucí Sportcentra Ymca Matěj Chrenka (30). „Už při první vlně v březnu jsme měli finanční problémy. Tentokrát je to ale jiné. Léto není skrze sportovní centra výdělečné, lidé se raději tráví čas venku a tak se vždy těšíme na zimní sezónu. Teď se obáváme nejhoršího – krachu,“ vysvětluje.
Nejde jenom o peníze. Ymca pronajímá bazény školám a na soukromé lekce plavání a lidem bude pravidelný pohyb chybět. „Musím neustále obvolávat lidi a přesouvat pronájmy. Dopoledne k nám chodí na plavání děti ze základní školy. Kvůli opatřením proti šíření koronaviru nebudou mít na dva týdny žádný program,“ dodává Chrenka.
Pro plavčíky podle jejich slov nastala doba, kdy neví v jaké jsou situaci a zda si budou hledat jinou práci. Leoš Peroutka z jihočeského města Blatná, dělá plavčíka na hlavní pracovní poměr více než půl roku. Teď se rozhodl změnit obor. „Řekl jsem si, že bude jistější pracovat v obchodě se sportovním zbožím ve vedlejším městě. Peněz tam budu mít stejně a i když mě práce plavčíka bavila víc, nájem z něčeho zaplatit musím,“ říká Peroutka.
