Terezín není jen vzpomínka na válku, ale i na to, jak se žilo za socialismu
Město Terezín obvykle nemá o turisty nouzi, ale jeho okrajové části připomínají spíše město duchů. Žijí tu téměř tři tisíce obyvatel, ale hodně domů je prázdných a zchátralých. Když na začátku 90. let opustila Terezín sovětská armáda, která tu měla například vlastní nemocnici nebo kasárny, řada budov už nenašla nové využití. Město obepínají vysoké hradby a na některých jejich částech jsou dodnes dochované azbukou psané nápisy jako ‚nět kontrarevolucia‘ (značí odpor ruských vojáků k událostem roku 1989, pozn. red.). Lidé ve městě by ale byli raději, kdyby do Terezína jezdili návštěvníci i za jinou historií, než jen tou, která odkazuje na 2. světovou válku.
„Jde nám především o to, aby návštěvníci poznali město v celé jeho 240 let trvající existenci a historické zajímavosti,” vysvětluje starosta Terezína René Tomášek (47). Proto také nechalo sdružení Terezín – město změny opravit například dělostřeleckou kasárnu nebo postavit muzeum Retranchement 5 zabývající se historií vzniku pevnosti. V roce 2016 pak vzniklo i Muzeum nostalgie.
Staré věci našly nový užitek
Muzeum nostalgie vymyslel a zřídil soukromník, sběratel Miloš Vrbka. Expozice je v bývalé pekárně v kavalíru (rozsáhlá vojenská pevnost, pozn. red.) a návštěvníkům ukazuje, jak se žilo v letech 1945 až 1990. Už při vstupu je vidět obrovské množství různých věcí od bicyklů až po šlapací šicí stroje značky Singer. Na dřevěných stolech leží vinylové desky ve vyšisovaných obalech i staré kotoučové magnetofony a gramofony. „Nemohl jsem se dívat na to, jak někdo vyhazuje staré věci,” vysvětluje sběratel Vrbka, který začal předměty shromažďovat v roce 2003. Na dřevěné stěně visí píchačky, zařízení pro kontrolu příchodů a odchodů do zaměstnání. Nad ním nechybí budovatelské heslo: ‚Včasným příchodem do práce zasadíme zdrcující úder americkým agresorům.‘ U některých návštěvníků pohled na staré zařízení zjevně vyvolává mnohé vzpomínky. „Musel jsem si píchnout každý příchod i odchod z práce. To už dnes naštěstí dělat nemusím,” vypráví jeden z nich.
Imitace socialistických pokojů
Sběratel Vrbka vytvořil v dalších částech muzea například i imitaci socialistických panelákových pokojů. V obýváku nad televizorem značky Jupiter visí tkané nástěnné koberce, pokoje působí dojmem, že z nich obyvatelé odešli teprve včera. V koupelně nad vanou je mohutný přístroj na vyvolávání fotografií. Kdo si chtěl v dobách bez digitálních zařízení sám vyvolávat fotografie, bez podobného přístroje a bez speciálního červeného světla se neobešel. Červené žárovky ovšem bývaly nedostatkové zboží a tak si lidé ty klasické barvili červenou temperou.
I tahle nová muzea ukazující modernější historii mohou pomoct Terezínu zbavit se nálepky „toho města, kde bylo ghetto“. Jak ale ukazuje zkušenost studentky Zuzany Jedlové (22), musí v tom směru samo město ještě zapracovat na své propagaci: „Žiju asi dva kilometry od Terezína a vůbec jsem netušila, že jsou tam i jiná muzea. Věděla jsem jen o památníku.”
