Režiséři mi nechávají volnou ruku při práci, říká kostýmní návrhářka Rybáková
Kde hledáte inspiraci pro tvorbu kostýmů?
Záleží na projektu. Když dělám například film, který je z období druhé světové války, tak nejprve sbírám dobové reference, především fotografie a dokumenty a hledám autenticitu. V divadle čerpám ze všech zdrojů, které mne obklopují. Umění, hudba, příroda i obyčejná jízda vlakem.
Pracujete na volné noze. Podle čeho si vybíráte projekty?
Pro spolupráci si mne vybírá konkrétní režisér a ten mne jako první pro projekt osloví. Pokud mne nabídka zaujme tématem, lidmi, kteří na něm pracují, nebo je finančně zajímavá, zvláště u komerčních akcí. Přijmu jí a zařadím do svého pracovního plánu.
Kvůli čemu jinému nabídku odmítnete?
To jen v případě, že tam není nic z výše řečeného. Naštěstí mám dost režisérů, kteří mne zvou do projektů opakovaně, a navzájem již víme, co od sebe můžeme očekávat.
Kdo to je?
Například Lucie Bělohradská a Jaroslav Brabec se kterými ráda spolupracuji v televizi. Ve filmu s Janem Svěrákem, Jurajem Herzem, Petrem Nikolaevem, Andreou Sedláčkovou, v divadle s Cabany, Skutry,D.Drábkem…..
Nechávají vám režiséři volnou ruku?
Ano. Ti, se kterými pracuji, mě zvou ke spolupráci, protože chtějí, abych přinesla svůj pohled, ale zároveň jsou schopni mi dát základní informaci a průběžnou zpětnou vazbu na kterou mohu navazovat.
Mají kostýmy trendy?
Mají, ale to je na širší odbornou otázku pro teoretika oboru. Trendy sledujeme spíš v módě a tak se stává, že se nám někdy obchody se svojí aktuální módní nabídkou trefí do koncepce, jindy naopak musíme hledat v secondhandech nebo v Barrandovských skladech. Kdybychom oblékli herce podle nejnovějších trendů, tak nám z toho vznikne módní přehlídka a ne autentické dílo. Často se ve filmech používají staré věci nebo nové, kterým musíme dát obnošený vzhled.
Jak toho docílíte?
koupíme nové nebo si necháme oblečení ušít a patinujeme ho. Co se týká džínů, tak ty musíme oprat, obrousit a odrbat, aby si divák řekl, že jsou kalhoty staré pět let. To jsou detaily, které dělají uvěřitelnost kostýmu a dotvářejí atmosféru filmu.
Pokud jde o historické kostýmy, jaké období vytváříte nejraději?
Všechna období jsou výzva. Některá jsou jen zajímavější, fotogeničtější. Z dvacátého století mám raději 20-40 léta, vyloženě nehezké jsou 80-90.
Pracujete pro film, divadlo, operu, co je pro vás náročnější?
Když to vezmu podle časové a fyzické náročnosti, tak je to práce na historickém filmu, teď naposled na pohádce Tři Bratři. Kostýmy byly pracné a bylo jich mnoho a najít styl a charakter postav, taky není jednoduché. Ale i opera je náročná, hlavně v množství. Vytvářím většinou kolem deseti hlavních postav, dva až tři převleky pro celý sbor (50 -70 lidí) tanečníky a někdy i děti. Pro operu Candide od L. Bersteina jsem vzhledem k příběhu a výpravnosti navrhovala kolem 450 kostýmů. Vedle toho malý projekt s několika herci, může mít složitý proces vzniku a spoustu práce, která výsledně není vidět.
Spolupracujete na takto velkých inscenacích i s jinými návrháři?
Hlavní výtvarník je vždy jen jeden. Ten dává dílu styl a koncepci. Podle velikosti projektu se může tým rozšířit o asistenty. Přibírám podle potřeby studenty, aby získali praxi.
Na čem právě pracujete?
Na hře o autismu v režii Jiřího Havelky v Dejvickém divadle.
Jak bude takový kostým pro autistu vypadat?
Hra je v procesu tvorby a zatím se pro mne objevují jen dílčí detaily. Takže teď například vím, že součástí jednoho kostýmu bude bunda na zip, s kterým si herečka může neustále hrát.
Tvoříte tedy podle textu?
Spíše podle struktury příběhu. Někteří herci hrají více postav, takže až uvidím celek, mohu najít jednoduché znaky, které je v ději proměňují, a posouvají.
Máte nějaký sen?
Snem bych to nenazvala, ale práce na zajímavém projektu, s profesionálním a kreativním tvůrčím týmem je to co mne zajímá nejvíc. Když přidám finanční zázemí a velkorysost je to značka ideál.
