Punk není mrtvej, potvrdili Visáči i jejich vícegenerační publikum
V Akropoli to vřelo už před začátkem koncertu. Publikum složené převážně z generačních souputníků kapely se hlučně bavilo v přeplněném baru. Pětičlenná formace „Visáčů‘, která se sešla v roce 1982 na strahovských kolejích, hraje pořád v původní sestavě. U šatny si ode mě přebírá kabát dvacátník Ondřej, kterého mrzí, že se do sálu zřejmě nedostane. „Visací zámek sice není úplně můj šálek kávy, ale je to hudba, která je pořád živá a poslechnu si ji vždycky rád,“ říká.
Když zazní první tóny ze sálu, fanoušci se úprkem ženou dovnitř. Na pódium nastupuje speciální host turné, kapela Znouzecnost, která navzdory svému názvu dostává publikum do varu už po prvních skladbách. Pod pódiem se divoce poguje, a když se na konci svého bloku skupina loučí, publiku je to očividně líto a marně se ji pokouší pískotem a dupáním vrátit zpět na stage.
Přestávka. Než se stačím přesunout ze svého místa nahoře na balkóně k baru, už je u něj předlouhá fronta. Přede mnou stojí vícegenerační partička. „Visáči, to je naše rodinná srdcovka,“ říká dvaadvacetiletá Anastázie z jejího středu. „Vyrostli jsme na nich, jsme tady s našima a jejich kamarádama. Je to muzika, která nás baví stejně jako rodiče,“ vysvětluje. Od baru se přesunu ke stánku s merchem, ale i tady je úplně narváno, jeho nabídku si tedy prohlédnu později.
Hradba vysokých mužských těl
Vtom do předsálí zazní zvučný hlas frontmana Visáčů Jana Honyho Hauberta a fanoušci se ženou dovnitř, aby zaujali v přeplněném sále co nejvýhodnější místa. Vracím se nahoru na balkón, ale přestože jsem na úplně nejvyšším místě sálu, daří se mi vidět jen pravou část pódia.
Výhledu ale brání hradba vysokých mužských těl. Fanynka možná ještě menší než já, konstatuje: „Já to fakt nechápu, vždycky si najdu místo, ze kterýho trochu vidím, a hned si přede mě musí stoupnout nějakej velkej chlap.“ Její slova můžu jen potvrdit, i já se rockových koncertů účastním spíš jako posluchač, na diváka výškou postavy obvykle nedosáhnu.
Jako první zazní kultovní Vlasta. Semtam je škvírou vidět alespoň pravá část stage. Kromě občas se tam mihnuvšího Hauberta v tričku s pankáčskou úpravou nedávno zesnulého knížete totiž předvádí Michal Pixa aka Pixies s kytarou všechno, co chce divák na koncertě vidět – kytarové skoky, otočky a další nesčetné triky.
Fanoušci jsou ve varu od prvních tónů, a když frontman ohlásí Známku punku, publikum šílí. Všichni znají text, zpívají společně s kapelou, a kdo nepoguje pod pódiem, alespoň si dupe do rytmu.
Intelektuální záležitost
Ve skoro dvouhodinovém bloku kapela představila téměř všechny ikonické písně své kariéry. Celou dobu se na pódiu mluvilo o Traktoru, ale jeho tóny nakonec nezazněly – snad aby bylo na co se těšit příště.
Kromě klasik typu Stánek u Johna Debila zahráli i Hymnu šibeničních bratří, zhudebněnou báseň Christiana Morgensterna, nebo Hrál kdosi na hoboj, píseň na text básně symbolistického básníka Karla Hlaváčka. Tím vhodně připomněli, že punk může být sice hlučná, ale také vysoce intelektuální záležitost.
Koncert se chýlí ke konci, jako přídavek zazní Dopravní značky a kolem se ozvývá nadšený pískot, řev a dupání. Další přídavky už nebudou a publikum to víc než chápe – energii, jakou jejich vrstevníci vydali na stagi, má málokdo z nich.
A tak jako poslední rozloučení z pódia zazní Haubertovo požehnání fanouškům: „Punk s vámi!“, na které mu odpoví nábožný řev davu: „I s tebou!“ a potvrdil tak božskou podstatu punku.
Text vytvořila vedoucí zaměření Autorská žurnalistika a odborné vedení Generace20 Jana Zbyňková.