Od vysídlení Sedlčan uběhlo 75 let. Pamětníkům se i po tolika letech mluví o ztrátě domova těžko
Když v roce 1943 začali Němci na území Sedlčan zřizovat výcvikový vojenský tábor, bylo Marii Hronové 15 let. „Nejvíc mi z té doby v hlavě utkvěl strach a pocit nejistoty. Nikdo nevěděl, zda ho nezavřou nebo nezastřelí,“ vzpomíná nyní již devadesátiletá Hronová. Zhruba 60 procent obyvatel se muselo z města vystěhovat, aby se do jejich domovů mohli nastěhovat němečtí vojáci. Vystěhování města a zřízení výcvikového táboru jednotek SS připomíná výstava v Městském muzeu Sedlčany, která se koná na oslavu 75. výročí od této události.
Část lidí si v Sedlčanech vojáci nechali jako pracovní sílu. Podobný osud postihl i rodiče Marie Hronové. Němci je vystěhovali, ne však daleko. Nový domov našli na druhém konci města. V Sedlčanech musel otec podle nařízení německého úřadu spravovat silnice. Matka se starala o úrodu na poli, aby měli vojáci co jíst. Tehdy patnáctiletou Hronovu však nacisté odtrhli od rodiny a přesídlili do 50 kilometrů vzdáleného města Vlašimi, kde třídila ve zbrojovce náboje. I její čtyři sourozenci museli pracovat. Bratr Hronové například hloubil zákopy, Hronová však netušila kde. „Maminka často plakala, že ani neví, kde můj nejstarší sourozenec je. Vrátil se až po válce a o zážitcích z práce pro Němce moc nemluvil, nejspíš tam nezažil nic dobrého,“ vzpomíná Hronová.
Období smutných vzpomínek
Na výstavu se přišel podívat i Jaroslav Hodík (61), jehož rodiče bydleli v Sestrouni. Tato malá vesnice poblíž Sedlčan byla taktéž vystěhována nacisty. „Když jsem byl mladý, moc jsem se o zážitky rodičů z války nezajímal. Naši navíc o tomhle období neradi mluvili. Jakmile jsem na vysídlení narazil, hned zesmutněli a uzavřeli se do sebe,“ popisuje Hodík. „Dál jsem se už raději nevyptával,“ dodává. Přiznává však, že mohl na rodiče trochu více naléhat, aby se s ním podělili i o špatné vzpomínky. Se smrtí matky i otce Hodíka upadla tato část jeho rodinné historie v zapomnění.
I Hronová podotýká, že se jí o tomto období mluví velmi těžko. Podle ní je plné smutných vzpomínek. V roce 1944 přijela do Sedlčan navštívit rodiče. Chtěla se podívat na svůj rodný dům v Žižkově ulici, který tehdy museli opustit. „Viděla jsem, že vojáci, kteří tam byli místo nás, použili jako palivo na topení všechno, co se dalo spálit. Plot, dveře a dokonce i vzácnou truhlici s knihami, kterou jsme měli na půdě. Byl to strašný pohled,“ popisuje Hronová své zážitky z období války.
Štěstí v neštěstí
Roku 1945 přijela Sedlčany osvobodit Rudá armáda. Tehdy stála Marie Hronová na Hlavním náměstí (dnes náměstí T. G. Masaryka pozn. red.) spolu s ostatními dívkami, které vítaly tanky a házely na ně šeříky. Hronová se nakonec nastěhovala spolu s rodinou zpět do původního domu, který se jim povedlo opravit. Ne všichni ale měli takové štěstí. Mnoho lidí se už domů nikdy nevrátilo. Buď se zabydleli jinde, nebo byla jejich stavení srovnaná se zemí, jelikož je německá armáda použila jako terč při výcviku.
V Městském muzeu v Sedlčanech je v současné době k vidění výstava, která dokumentuje právě události a příběhy z období vysídlení Sedlčan. Jsou zde k vidění předměty z války jako například zbraně či plynové masky. Na panelech jsou dobové fotografie doplněné textem, který dokumentuje průběh vysídlování a příběhy lidí, kteří museli opustit své domovy. Výstava probíhá od 19. dubna do 15. června.
