Neruda je óda na mužské ego
Že tady něco nehraje? Právě tito pánové jsou známí spíš jako tuzemské roztančené funky ikony a jako tvrdé rockery by si je nejspíš jejich fanoušci uměli představit velmi ztěží. Z Nerudy jim dozajista půjde hlava kolem! Na téhle desce se dočkají fakt tvrdých kytarových riffů a hodně peprných českých textů. Tentokrát žádné klávesy ani syntezátory, jen řinkot kytar a rozsekávání bicích.
Roman Holý je podle svých slov od mládí fanouškem tvrdé muziky a vždycky ve skrytu duše toužil založit si rockovou kapelu a jen tak dělat kravál. O tom, že to myslí vážně, svědčí i to, že do zhmotnění svého snu uvrtal i svého part´áka z Monkey Business, Matěje Rupperta, který k bigbítové hudbě nikdy příliš netíhnul. Navíc ho dosud na žádné desce nikdo neslyšel zpívat česky. Všechno je jednou porvé. Na desce se také jako host objevil také charizmatický raper z PSH, Vladimir 518, který navrhl i pornograficky laděný obal desky.
Pokud si chcete Nerudu užít, zapomeňte na všechno, co znáte od Monkey Bussiness či JAR. Nesrovnávejte, protože společné mají tyto projekty jen perfektní muzikantskou práci. A hlavně ze sebe vydolujte svoje nefosilní já. Zdá se, že pánové našli svůj lék na boj s krizí středního věku. Jak Neruda zní?Jako gejzír testosteronu i jako flashback do 80. let minulého století. Nepředstavitelná kombinace hudebních ingrediencí, která se zpočátku dost těžko poslouchá a tráví. Sami tvůrci o Nerudovi mluví jako o „dost mastnym gothaji promíchanym s hodně cibulí, majonézou a medem. Těžký, ale chutný pokrm.“ Přiznám se, že pro mě byl jeho poslech opravdu hutné sousto a lehko mi po něm nebylo ani trochu. Takže se záměr nejspíš podařil. Jako první mě přímo atakovala neskutečná retro hlučnost a rozladěný zvuk, ze kterého sem tam trčely heslovité výkřiky. Mezi hudbou a texty je přímá úměra. Zpívá se tady o masturbaci, pašování drog, dělání kraválu, orálním sexu a podobně. Jako by si tvůrci za každou cenu chtěli dokázat, že ještě nejsou staři plešatící fotříci aneb „nerudní“ dědkové od rodin a dokážou to pořád pěkně roztočit.
Kupodivu to nevyzní křečovitě, ale opravdu upřímně, až někdy mrazí. Několikrát se mi stalo, že jsem při poslechu poskočila nejistotou, jestli dobře slyším. V jedné skladbě se stále jako mantra opakuje: „Nahoním si čů…, až z něj tíseň vycáká.“ Na jednu stranu mě to odrazovalo a na druhou lákalo. Zajímalo mě, co přijde dál. Bude další song ještě tvrdší? A je to tak. Track za trackem je jako další a další pecka mezi oči. Hodně zajímavý je kontrast typicky soulového vokálu Matěje Rupperta s tvrdým rockem, což balancuje na hranici parodie. Poslech Nerudy je opravdu pro otrlé posluchače. Takže jestli si desku pořídíte, pečlivě uschovejte před osobami mladšími 15 let.
Hodnocení: 70%