Filmová verze příběhu Orla Eddieho se rozchází v postavě trenéra i původu přezdívky
Režisér Dexter Fletcher (Divoký Bill, Slunce nad Leithem) dostal skutečný životní příběh ojedinělého britského reprezentanta ve skocích na lyžích Michaela Edwardse do sto šesti minutové životopisné komedie. Řeč je o snímku Orel Eddie, jehož česká premiéra byla součástí slavnostního zakončení Mezinárodního filmového festivalu Febiofest v Praze, které proběhlo 24. března. Edwards předváděl na Zimních olympijských hrách 1988 v Calgary jedny z nejhorších výkonů, ale mezi diváky byl naopak tím nejoblíbenějším sportovcem.
Michael Edwards, známý spíše jako Eddie Edwards či The Eagle (orel), kterého si ve filmu zahrál Taron Egerton, zkoušel ve skutečném životě mnoho atletických disciplín jako skok do dálky, skok do výšky nebo překážkový běh. Žádná z těchto disciplín mu ale nešla. Rozhodl se tedy zkusit skoky na lyžích, i když v té době nikdo z Velké Británie tento sport nedělal.
Skákal bez zkušeností
Stejně jako v reálném příběhu, tak i ve filmu se Edwards pustil do skoků na lyžích bez větších předchozích zkušeností. Patnácti metrový můstek skočil bez potíží napoprvé, ten čtyřiceti metrový až po několika pádech. Při prvním pokusu skočit sedmdesáti metrový můstek se málem zabil. Proto se mu rozhodl jeho filmový trenér Bronson Peary (Hugh Jackman), který jeho pokusy sledoval, pomoci s tréninkem.
Hlavní rozdíl je právě mezi reálným a filmovým trenérem Pearem. Ten byl bývalý reprezentant USA ve skocích na lyžích. Jenže kvůli jeho častému pití a nevhodnému chování ho vyhodili, a skončil jako rolbař skokanských můstků, kde se také s Edwardsem setkal. Popravdě se ale Edwards naučil skákat pod vedením dvou Američanů Johna Viscoma a Chucka Berghorna. Charakter kouče Pearyho byl prý inspirován několika trenéry, kteří Edwardse učili.
Skončil poslední
Na Zimních olympijských hrách v roce 1988 v Calgary skončil Edwards stejně jako ve filmu poslední na sedmdesáti i devadesáti metrovém můstku. Vytvořil si však nový osobní rekord, ale hlavně – nezranil se, což byl v jeho případě spíše zázrak. Devadesáti metrový můstek totiž skákal úplně poprvé. Navíc měl silné dioptrické brýle, protože špatně viděl na dálku.
Za nejpřesnější část filmu se považuje oblíbenost Edwardse u fanoušků. Svou přehnanou oslavou v cíli si získal veškeré publikum i média. Po ustání skoku vždycky skákal, křičel a tančil. Svým nadšením dokázal vyburcovat diváky, že se radovali a skandovali s ním. Stejně jako ve filmu měl Edwards i ve skutečnosti problémy s ostatními sportovci, protože mnozí z nich měli pocit, že si mezi nimi Edwards nezaslouží být kvůli svým chabým výkonům.
Ve filmu sice přiznávají, že Edwards neměl žádné peníze. Není tam však zmíněno, že si našel výhodné ubytování v psychiatrické léčebně za 1 libru na noc a živil se různými brigádami jako prací v hotelu, sekáním trávníku nebo hlídáním dětí.
Spojení s jamajskými bobisty
Také původ přezdívky The Eagle (orel) není ve filmu přesný. Ve skutečnosti ji získal až při příjezdu domů z Calgary, kde na něj čekali fanoušci s transparenty „Welcome home, Eddie The Eagle“ (Vítej doma, orle Eddie), a poté se přes média rozšířila dál. Ve filmu ale získal svou přezdívku od komentátora olympijských her. Když viděl Eddieho, jak se raduje v cíli, prohlásil o něm, že je jako orel; a to už mu zůstalo.
Edwardsova cesta na olympiádu je podobná příběhu jamajských bobistů, kteří byli dalším „experimentem“ na Zimních olympijských hrách 1988. O nich se natočil film už v roce 1993 pod názvem Kokosy na sněhu. Stejně jako snímek Orel Eddie má i zfilmovaná podoba příběhu jamajských bobistů několik nepřesností. Například posádka jamajského bobu nebyla ve skutečnosti vytvořena ze sprinterů jako ve filmu, ale z vojáků.
