Bo Diddley – jeden z těch, kdo stvořili rock’n‘roll
Budoucí legendární kytarista se narodil jako Elias Otha Bates v Missisippi v McCombu, a v roce 1934 se rodina přestěhovala do bluesového Chicaga, kde se chlapec vzdal jména Otha, a začal si říkat Elias McDaniel. S muzikou se poprvé setkal při zpívání gospelů v kostele, začal studovat hru na pozoun a housle. K šesti strunám přešel až později, když mu bylo asi 18 let. Tehdy se projevila jeho nejen hudební, ale i řezbářská zručnost; poté co si vyrobil housle, následoval kontrabas, a také jeho typická kytara a obdélníkovým tělem.
Foto: bodiddley.com
První inspirací budoucí hvězdy byl John Lee Hooker. Diddley začal hrát s přáteli za drobné na trzích, na střední škole vznikla jeho první kapela Hipsters, později Langley Avenue Jive Cats, se kterou získali angažmá v jednom tamějším klubu. Hudba vycházela pochopitelně z blues s příměsí gospelu, rhytm & blues a černošské hudby. Přerod rhytm & blues v rock’n’roll se udál v okamžiku, kdy Bo vydal nahrávku s dvěma písněmi Bo Diddley a I am A Man u Checker Records. U této společnosti vydal v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let ještě jedenáct alb. Jsou rozpoznatelné Diddleyho milovaným typickým rytmem, který přejala řada dalších, například Bruce Springsteen.
Na Diddleyho oblíbenosti nesly podíl tedy nejen hudební aranže a kontroverzní texty, ale také pohybovka. Obzvláště pohupování se na špičkách byla další věc, kterou se ostatní muzikanti, a to včetně punkerů, rádi nechali inspirovat. Obdivovateli tohoto stylu byli například i Beatles nebo Rolling Stones. Pokud k tomu všemu přičteme ještě fakt, že jeho živá vystoupení se málokdy obešla bez výtržností, úspěch byl zákonitě zaručen.
V druhé části kariéry a druhé polovině života však Diddley žil jen z pozice legendy. S příchodem nových technických a zvukových možností jeho jednoduché písničky již nebyly tak zábavné. Pokračování jeho kariéry je tedy spíše kuriózní než hudební. Dva a půl roku pracoval jako zástupce šerifa ve Valencii Country, a dokonce sám koupil tři auta pro dálniční hlídku. Dále hrál v reklamě na Nike, složil hudbu k reklamě na žvýkačky a vystupoval na inauguračních plesech amerických prezidentů George Bushe a Billa Clintona.
Foto: bodiddley.com
Bo Diddley, podobně jako Little Richard, jsou známí svou narcistickou povahou. Za Diddleyho úspěchcem tedy, kromě výjimečného talentu, stálo i extrémní sebevědomí a ohromné ego. Byl si naprosto jistý svou kvalitou a svým přínosem na hudebním poli, ale často to přeháněl, jak je vidět již z názvu písní nebo alb, například Originator (Tvůrce), nebo přímo použité své jméno. Nebál se kritizovat právě to, že mnoho hudebních záležitostí od něj ostatní muzikanti převzali, stejně jako se často vyjadřoval k otázkám nepříznivých podmínek a nízkých platů a špatných smluv, na základě kterých nebyly hvězdy vzkvétajícího rock’n’rollu odměňovány tak, jak by si podle jeho názoru zasloužily. Přes jeho obrovské uznání mu nestačily peníze. „Lidé kopírují úplně všechno, co jsem vymyslel,“ říkal, s tím že se to snažili vylepšit. Viděl problém v tom, že nikdo nedokáže přijít s něčím vlastním.
V roce 2005 v rozhovoru pro australské rádio JJJ uvedl, že design jeho kytary se odvíjel od trapného okamžiku při koncertě, kdy si s klasickým modelem kytary Gibson L5 neopatrně ublížil v oblasti rozkroku. Rozhodl se tedy pro výboru méně omezující kytary, která mu umožní více volnosti a možnost bezpečného skákání na podiu při hraní.
Bo Diddley zemřel 2. června 2008 na selhání srdce ve svém domě v Archer na Floridě. Jeho vnuk Mitchell, který byl přítomen, řekl, že jeho smrt nebyla nečekaná. Když byl agenturou Reuters požádán, aby popsal scénu na smrtelné posteli, řekl, že hrála evangelická píseň s názvem „Walk Aroud Heaven“, a poslední slova legendy rock’n’rollu byla „Jdu do nebe.“
Na jeho pohřbu, který se konal 7. června 2008 v Showers s požehnání církve, lidé skandovali gospel Hey Bo Diddley a květiny poslali hudební velikáni jako Jerry Lee Lewis nebo Tom Petty. Na Diddleyho počest se konal i koncert v centru Martina Luthera Kinga.