Psaní textů je pro nás terapií, říká zakladatel kapely Realita
Modern rocková kapela Realita v těchto dnech vydává své třetí album. Při této příležitosti pořádá 25. listopadu svůj dosud největší koncert v pražském Rock Café. O vzniku nové desky i běžném fungování kapely promluvil třiatřicetiletý kytarista a její zakládající člen Daniel Hudček.
Jaké je vaše nové album?
Písničky jsou z období posledních dvou let, takže nemají nějaký ucelený koncept, ale objevuje se tam více témat. Album se jmenuje Klub prokletých básníků. Přirovnání k nim se nám líbí, protože některé skladby nejsou na první poslech úplně klasicky líbivé. Několik textů je docela melancholických. Například V klidu spát nebo Mělo to bejt hezký jsou.
O čem tedy ve svých textech píšete?
Hlavně o vztazích, ale neděláme to úplně přeslazené, vždycky je tam nějaký háček, což mě baví. Sice snad všechna témata už byla zpracována, ale my se snažíme na ně pohlížet z nového úhlu. Texty tvoříme já se zpěvákem Marthym Duffkem a každý máme jiný styl psaní.
Českou hudební skupinu Realita tvoří Marthy Duffek, Daniel Hudček, Vojtěch Marton a Vojta Košař. Posluchači je mohou znát z vysílání Fajn rádia i z pódií festivalů, jako jsou Colours of Ostrava, Sázavafest či Hrady CZ, kde vystoupili v létě 2022. Před sedmi lety vydali debutovou desku Private Show, v roce 2023 vzniklo druhé album UNDRGRND POP. Aktuálně spatří světlo světa novinka s názvem Klub prokletých básníků.
Co vás inspiruje při tvorbě?
U našich textů je to určitě život. Psaní je pro nás terapií v okamžicích, kdy se úplně nedaří, a doufáme, že někomu může poslech také pomoci. Nejlépe se píše o silných emocích. Sledujeme hlavně tvůrce ze zahraničí, nejen Linkin Park nebo Bring Me the Horizon, ale i malé tvůrce, které málokdo zná. Hodně procházím Spotify playlisty Discover Weekly.
Váš hudební styl se za patnáct let existence výrazně změnil. Můžete vývoj přiblížit?
Z legrace jsme říkali, že hrajeme underground pop podle našeho druhého alba, protože jsme z velké části hráli pop, ale nikdo nás vlastně neznal, proto underground. V tuhle chvíli bych řekl, že máme nejblíže k modernímu rocku, i když popové zpěvové linky nevymizely. Takže takový pop schovaný za kytary.
Přešli jste také z angličtiny do češtiny…
Když jsme začínali, měli jsme velké ambice. Postupem času nás ale dohnala realita, která nám ukázala, kolik času a práce je na to potřeba. Začali jsme tedy zpívat v češtině. I když jsem s tím měl původně problém, protože angličtina za mě byla zpěvnější, zjistil jsem, že je pro mě důležitější předat myšlenku.
Jak vznikl název Realita z původního Ember’s Bridge?
Docela náhodou. Tenkrát naše kamarádka řekla, že slovo „realita“ máme v textech tak často, že bychom se tak mohli jmenovat, a nám to přišlo dobré. Je to filozofické a dá se s významem pohrát.
Převažuje u vás před koncertem v Rock Café spíše nadšení, nebo stres?
Odehrajeme tam náš zatím největší vlastní koncert. Přípravy jsou hektické, zkoušíme každé dva dny a snažíme se naučit dva nové songy, které jsme teprve nedávno dodělali. Moc se ale těšíme, i když kvůli množství věcí, které musíme zařídit, často zapomínáme si to užít. Skoro všechno totiž řešíme sami. Ani nevíme, jestli stihnou přijít cédéčka a tím pádem, zda budeme moci album pokřtít.
Na co se mohou těšit fanoušci?
Upravili jsme některá intra a dali novou podobu vybraným písničkám. Na začátek nového roku také plánujeme vydání deluxe verze Klubu prokletých básníků, kde budou i remixy.
Autorky textu: Gabriela Holečková a Kateřina Stajnerová