Prsty si musíte spálit sami, jinak se neponaučíte, říká mladý politik Daniel Krutý

Dvacetiletý Daniel Krutý patří k lidem, kteří se rozhodli vstoupit do politiky ještě před dosažením plnoletosti. Hnutí Generace začal budovat v patnácti letech a v roce 2024 ho dovedl k oficiální registraci. Být v čele politického projektu však podle něj znamená také čelit tlaku a někdy pochybovat, jestli to celé stojí za to. 

Dal byste sám sobě před čtyřmi lety podpis potřebný k založení strany? 
Ano, dal. A podepsal bych to všem, kdo chtějí do politiky. Jsem otevřený konkurenci a politické soutěži. Kdokoliv si myslí, že tomu má co dát, tak by to měl zkusit.

Co se pro vás jako obyčejného studenta změnilo, když se vám začala politika promítat i do soukromého života?
Pokud chcete v politice něčeho dosáhnout, nemůžete si dovolit úplně všechno. Zatímco se ostatní kluci někde prolévali alkoholem, já si s nimi nedal osm panáků, ale třeba jen dva. Člověk si musí nastavit určité hranice. Je dost politiků, kteří narazili na to, že je někdo natočil, jak běhají nazí po náměstí. A do takové situace se dostat nechci. Tím neříkám, že jsem neměl žádný osobní život nebo že jsem si nikdy neužil večer. Jen jsem se snažil chovat tak, abych se později nemusel stydět. 

Znamená to tedy, že si vedle osobního života budujete také identitu pro veřejnost? 
Dalo by se to tak říct. Stále je to stejný život, ale člověk se musí trochu změnit, vytvořit si takového avatara. Když mi někdo napíše: „Pane Krutý, nesnáším Vás, zabijte se,“ míří to na Daniela politika, ne na Dana, toho kluka. Stejně tak mi někdo napíše: „Jste skvělý, fandím Vám!“ I to je pro Daniela politika. Člověk se také musí naučit tolik nedůvěřovat lidem. Byl jsem důvěřivý, moji blízcí mě dokonce varovali, ale tehdy jsem to bral na lehkou váhu. Některé věci si musíte zažít sami, spálit si prsty, jinak se nepoučíte.

Bylo vám teprve patnáct, když se vám v hlavě vám objevila myšlenka o založení strany. Na koho jste se obrátil?
Přiznávám, že oslovit někoho s nápadem založit novou politickou stranu zní jako šílenství. I přesto jsem zavolal svému nejlepšímu kamarádovi Martinu Szeteiovi, který je v současné době prvním místopředsedou. Odpověděl, že bylo jen otázkou času, kdy mě něco takového napadne. Nakonec jsme do toho šli společně a začali psát na diskuzní fóra, kde se shromažďovali lidé se zájmem o politiku. Některé z nich jsem oslovil i soukromě. Uspěl jsem zhruba ve dvaceti procentech případů a většina lidí, která se tehdy přidala, už s námi dnes ve straně ani není.

Jak náročné byly začátky?
Zcela upřímně, bylo to strašné. První kampaň na sběr podpisů jsme dělali ve třech. Koupili jsme základní konstrukci stanu o rozměrech tři krát tři metry a báli se, že nebude stačit. Nakonec se ukázal více než dostatečně velký a navíc těžký jako blázen, tahali jsme ho tramvají až na Pankrác. Šílený zážitek. Měli jsme letáky s gramatickými chybami, a dokonce i na velké plachtě jsme měli napsáno „Budeme si psát buducnost“. Chybělo nám tam o, takže jsme museli vypadat jako blázni.  ‘

Pochyboval jste někdy, jestli má smysl pokračovat? 
Měl jsem několik krizí, jednu dokonce nedávno. Něco děláte, věříte, že je to správně, ale samozřejmě to nevyhovuje všem. Někdy ani těm, kteří jsou s vámi ve straně, kteří vás volili, nebo dokonce ani sponzorům. Neustále balancujete a hledáte kompromisy. Člověk se setká s manipulací, kdy se ho někdo snaží připravit o důstojnost, vzít mu sebevědomí a udělat z něj pouhou loutku. Stane se, že vám ve dvě ráno zavolá někdo, kdo má být vaším partnerem, a začne vám říkat, že jste dvacetiletá nicka, jen aby vás zlomil a dostal do určité pozice. Nastávají chvíle, kdy si člověk řekne dost, a vidí, jaký rozdíl je mezi politikou a politikařením. Zjistil jsem, že politikaření mě opravdu nebaví.

Co člověk potřebuje, aby to ustál?
Důležité je být vytrvalý a opravdu chtít. A mít tým dobrých lidí, který za vámi stojí. Vše ostatní se dá nějak zvládnout. Ta chut´ pracovat a odhodlání něco změnit jsou hodnoty, které vám nikdo nekoupí ani nedá. Pokud vám chybí, je někde problém. Člověk by neměl pracovat v politice a ani nikde jinde kvůli slávě nebo penězům. Já se to snažím dělat tak, abych se mohl večer podívat do zrcadla. A když usínám s pocitem, že mi moje práce už nedělá radost, musím něco změnit. At´ je to cokoliv.