Spolubydlení není vždy bez problémů. I tak ho studenti považují za důležité
Kvůli házenkářské kariéře se musela studentka publicistiky Nikola Švihnovsová (20) odstěhovat do Mostu. Klub, který bydlení financoval, jí ale přidělil spoluhráčku. „Spolubydlící jsem si vybrat nemohla. Do něčeho takového bych už znovu nešla,” říká Švihnovsová. Podle ní je důležité se na začátku dohodnout, jak bude probíhat úklid a celková koexistence. Na bydlení se spoluhráčkou se ale těšila a předpokládala, že vše bude probíhat bez problémů. „Realita byla jiná. Musela jsem po ní často uklízet. Za tři roky nebyla schopná jedinkrát vyluxovat,” popisuje Švihnovsová.
Během spolubydlení se potýkala i s horšími věcmi. Jednoho dne si chtěla udělat snídani, ale nemohla najít misky. Nádobí později Švihnosová našla u spolubydlící v pokoji, obsah ji však překvapil. „Zjistila jsem, že do misek odkládala použité kondomy,” zmiňuje nepříjemnou situaci. Po třech letech se odstěhovala zpět do Prahy, aktuálně bydlí u rodičů a hodlá si najít vlastní byt. „Mám ráda svůj osobní prostor a nechtěla bych už pravidelně uklízet po někom jiném,” dodává.
Navázání přátelství nemusí vždy vyjít
Studentka FaVU Julie Dudová (22) žila ve sdílené domácnosti hned několikrát. I ona vnímá spolubydlení jako jeden z prvních kroků k osamostatnění. „Poprvé jsem se stěhovala z Prahy do Brna po maturitě. Věděla jsem, že nemám peníze na vlastní bydlení, zároveň jsem se i trochu bála samoty,” říká Dudová. V bytě jich bydlelo pět, všichni si rozuměli a jsou dosud přátelé.
Dudová zažila kromě navázání přátelství i stinnou stránku spolubydlení. V minulém roce se na doporučení kamaráda přestěhovala ke dvěma klukům, které neznala. „Na začátku jsme se dohodli, že tam budu bydlet rok. Nastěhovala jsem se v únoru loňského roku a moc jsme si nesedli. Na jaře jsem žila v bytě víceméně sama, kluci odjeli k rodičům,“ líčí. Pánové se ale v červnu vrátili s oznámením, že chtějí bydlet s kamarádem. „Řekli, že se nastěhuje v září a já at´ se odstěhuji. Trvala jsem na tom, že nepůjdu. Byli jsme dohodnutí, že tam budu bydlet rok a myslela jsem, že jsem napsaná ve smlouvě,” dodává Dudová. Bohužel zjistila, že v listině uvedená není. Nezbylo jí tak nic jiného než se odstěhovat. Momentálně žije ve sdílené domácnosti, ale od dubna hodlá bydlet sama.
Respektování prostoru je zásadní
Poslední průzkum veřejného mínění STEM/MARK, z roku 2019, který se zabýval věkovou skupinou 18-30, ukázal, že se Češi chtějí v průměru osamostatnit ve věku 22 let.
Celkově vnímá sdílenou domácnost jako vhodný první krok k osamostatnění 71 procent lidí. Největší nevýhodou spolubydlení je podle 64 procent dotázaných ztráta soukromí.
Zkušenost se spolubydlením má 30 procent mladých Čechů. Z průzkumu vyplývá, že čím vyšší mají vzdělání, tím je pro ně takový způsob soužití přijatelnější.
Lidé, kteří jsou ve vlastním bytě, mají často větší výdaje. Studentka a instruktorka jógy Nela Hlaváčková (23) se proto rozhodla svůj byt částečně pronajímat. „Potom, co se máma odstěhovala, mi zůstal třípokojový byt, který byl moc drahý. Tak jsem si našla spolubydlící,” popisuje. I přes jisté problémy jí sdílená domácnost vyhovovala. „Ne vždy člověk narazí na osobu, se kterou si sedne. Zároveň je důležité umět se přizpůsobit, respektovat prostor ostatních a do jisté míry počítat se ztrátou soukromí,” připomíná Hlaváčková. Obecně má však pocit, že je spolubydlení dobrou zkušeností, která člověka připraví na dospělý život. Svůj byt by radši pronajala studentům než rodině. „Pronajímat pokoje zvlášt´ je finančně výhodnější než celý byt. A kdybych se chtěla do bytu vrátit, bylo by mi příjemnější ukončit nájem studentům než rodině,“ dodává.
Podle zaměstnankyně realitní kanceláře Next Elišky Majerčinové (20) se studenti, kteří chtějí s někým sdílet domácnost, pohybují spíše na facebookových skupinách, realitky oslovují minimálně. „Většina mladých lidí nechce platit provize, proto je pro ně příjemnější a výhodnější sehnat si bydlení přes kamarády nebo skupiny na sociálních sítích. Zároveň je hledání bytů na Facebooku většinou rychlejší,“ říká Majerčinová.
