Radši říkám „Ani národ!“
Poprvé jsem tohle národovecké heslo slyšel od svého strýce, který, krom velkého oddání jakémusi češství, také miloval své zbraně, pivo a podvádění své ženy. Na druhou stranu byl také schopen velké nenávisti k rasovým a sexuálním menšinám, vše ve jménu jeho osobní svaté války za silný a suverénní stát.
Radši tedy než „Nic než národ!“ říkám „Ani národ!“. Celý koncept vlastenectví či patriotismu jde totiž tak nějak mimo mě. I od svých vrstevníků (například ZDE Aleksandra Puzanova ve své glose o vlastenectví pro Generaci20) slýchám, že musím být hrdý na historii země, ve které jsem se čirou náhodou narodil. Potřeboval bych se pak ale doptat, na které konkrétní historické události mám být hrdý. Mám totiž pocit, že kdokoliv argumentuje historií, trpí selektivní pamětí. Mám být hrdý na odsun sudetských Němců a házení dětí v kočárku do řeky? Na Čechy, kteří kolaborovali s nacisty a pomáhali s provozem shromažďovacích a koncentračních táborů? Asi děkuji, tohle kolo radši vynechám.
Podobně jako se spousta lidí upíná na konci života k náboženství ve víře, že je po smrti čeká něco lepšího, i vlastenectví v mých očích slouží jen jako iluze, sloužící k odosobnění sebe samotného ve jménu něčeho abstraktního. Pro každého je totiž vlast a národ něco jiného, ale dokud můžeme sebe sami vnímat jen jako malou část velkého ctnostného celku, je lehké vzdát se zodpovědnosti za vlastní činy. Nejlépe pak problémy hodit na někoho, kdo není našinec – at´ už jde o Romy, Ukrajince, nebo kohokoliv jiného.
Pokud chceme tedy být hrdí na svou historii, nesmíme si jen vybírat, na které její části, ale naopak pracovat na nápravách chyb našich předků. Já zatím nehodlám být hrdý na něco, za co nemohu. To, že jsem Čech, je jen náhoda.