Pokud pes nepřiběhne na zavolání, má zůstat na vodítku, tvrdí psí trenér
Nejlepší přátelé člověka provázeli Tomáše Nusharta (29) už od dětství. „Znal jsem jména všech psů ve vesnici a nosil jim piškoty,“ vzpomíná s úsměvem. To, že by láska ke čtyřnohým mazlíčkům mohla být i jeho profesí, si uvědomil před pěti lety, když si pořídil psa Baileyho a na vlastní kůži si vyzkoušel výchovu a výcvik.
Od té doby mu rukama prošly stovky psů. „Klientům se věnuji individuálně. Kdybych měl na jednom tréninku patnáct psů, pořádně bych je nepoznal,“ podotýká. Nushart je držitelem titulu CPDT, v překladu jde o certifikovaného profesionálního trenéra psů. Uděluje ho britský Institut etologie. „Kurz probíhal formou samostudia, dělal jsem ho téměř rok,“ říká. V životopisu má i české odborné kurzy, jako třeba od psího trenéra Františka Šusty, který se v oboru pohybuje víc než dvacet let, nebo Lenky Blachové, jež učí „psí jazyk“.
Práce s agresivním psem
Nushart založil vlastí vnitřní výcvikové centrum, které nazval Necvičák. Prostory na pražských Vinohradech už na první pohled nepůsobí jako běžný cvičák plný překážek. „Psi se uvnitř lépe soustředí, nerozptylují je zvuky z okolí,“ líčí Nushart. K tréninku místo speciálních pomůcek používá prázdné konzervy, či PET lahve zavěšené na provázcích. „Poházím pod ně pamlsky a zjišt´uji, jestli se třeba štěně nebojí pro něj nezvyklých zvuků,“ vysvětluje. Na Necvičáku ukazuje klientům, jak řešit konkrétní problémy s výchovou jejich mazlíčků. „Trénink psa je jako vzdělávání. Člověk nejdřív musí vědět, co má s daným problémem dělat, aby ho mohl začít řešit,“ popisuje trenér.
Na základě jeho rad pak trénink musí pokračovat doma. „Kdybychom se tu sešli jednou za dva týdny, tak se tím nic nevyřeší,“ vysvětluje trenér, který se mimo jiné zabývá i agresivním a problémovým chováním psů, žádný ochranný oblek ale nepoužívá. „Dávám jim prostor, nesahám na ně a nenavazuji oční kontakt. Jen z dálky házím jídlo a pes tak postupně získá pocit bezpečí,“ vysvětluje s tím, že může trvat i několik tréninků, než se k potenciálně nebezpečnému psovi přiblíží a začne s ním více pracovat.
Na webové akademii Psichologie.cz jsou k dispozici i online kurzy týkající se výchovy štěněte. Nushart zdůrazňuje, že při výcviku postupuje nenásilně. Podle něj nepatří trénink založený na fyzickém trestání do 21. století. Když tedy třeba pes tahá, tak pán nemá škubat za vodítko. „Začínáme pozvolna s delším vodítkem a řešíme sebekontrolu psa. Musí být v klidu a poslouchat na přivolání,“ vysvětluje.
Trenér myslí na rozvoj čtyřnohých mazlíčků i mimo zdi Necvičáku. Navrhuje pro ně hřiště, na kterých se pes učí být v klidu a přemýšlet. „Nevypadají jako hřiště na agility (něco na způsob psího parkuru, kde psovod navádí svého psa přes překážky, tunely, slalom, pozn. red.), kde jsou z mého pohledu i dost nebezpečné překážky. Taková hřiště navíc vyzývají majitele i psa k běhání, což je špatně, pokud to má být jediná zábava,“ podotýká. Několik obcí už se na Nusharta obrátilo s prosbou o radu, jak vybudovat hřiště podporující rozvoj psa. Ve Slaném už podle jeho návrhu jedno takové vzniklo.
Někdy jsou potřeba medikamenty
Velkým problémem veřejných prostranství je podle Nusharta volný pohyb psů. „Pokud nepřiběhne na zavolání okamžitě, měl by být na vodítku,“ podotýká s tím, že problémovým situacím je nutné předcházet a majitel nesmí nechat situaci dojít tak daleko, že pes přiběhne se štěkotem k cizím lidem. „Pokud by myšlenka ‚mějte proboha psy na vodítku‘ měla být to jediné, co si lidé odnesou, bylo by to super,“ apeluje.
Jedním z nejčastějších problémů, proč trenéra klienti vyhledávají, je separační úzkost u psů, tedy stav, kdy zvíře neumí být samo. „Je ve stresu a v extrémních případech může i proskočit oknem,“ popisuje. Mírnější projev je třeba pochodování po bytě a neschopnost si lehnout. Někdy se tento problém musí řešit medikamenty. „Posíláme klienty k veterinářům, o nichž tušíme, že jsou schopní se nad potížemi, jako jsou separační úzkost nebo strach ze zvuků, zamýšlet,“ vysvětluje.
Pokud však pejskaři řeší problém, se kterým si nevědí rady, nemají se zdráhat požádat o radu. „Je hloupost říkat, že za všechno špatné chování psa může jeho majitel. Z velké části totiž kromě tréninku a výcviku hraje roli také genetika, plemeno psa a jeho povaha,“ vzkazuje Nushart.