Pivo na přepravkách a fotbalový fanatismus v černobílém pekle u Bosporu
Čtvrtfinále tureckého poháru mezi Beşiktaşem a Alanyasporem skončilo koncem dubna jednoznačně 3:0. Ale výsledek je pouze jedna kapitola příběhu. To podstatné začíná na istanbulském náměstí Taksim. Odtud vede cesta přes posezení na pivních přepravkách, hořící světlice a pět bezpečnostních kontrol. A končí v hluku a skandování, které člověk slyší ještě dlouho po skončení zápasu.
Cesta na zápas fotbalového klubu Beşiktaş Isanbul nezačíná u stadionu, ale na náměstí Taksim, na místě, kde se psaly dějiny moderního Turecka. Dnes zde kromě tanků turecké armády a barikád postávají prodavači street foodu a turisté se selfie tyčemi. Z náměstí vede kilometrový svah přímo k Bosporu.
Pohled na Tüpras Stadyumu s Bosporskou úžinou v pozadí Zdroj: Archiv autora
Ta pravá atmosféra začíná právě tady, ne až za turnikety stadionu. V malých obchůdcích podél cesty popíjejí skupinky místních, sedí na prázdných přepravkách od piva, které jim prodavač ochotně nabídl jako náhradu za chybějící lavičky. Celou trasu lemují starší pánové prodávající šály. Ceny za ně jsou lidové, v přepočtu okolo sta korun.
Na konci sestupu se krajina otevře a ve výhledu se objevuje stadion Tüpras Stadyumu, za ním Bospor a na druhém břehu asijská část Istanbulu. Jedna věc návštěvníka z Česka obzvláště zarazí. Na zdi poblíž stadionu je nastříkané velké graffiti oslavující tureckou policii. Před fotbalovým stánkem jde o velmi neobvyklý pohled.
Graffiti oslavující tureckou policii Zdroj: Archiv autora
Mraveniště před branami
Okolí stadionu hodinu před výkopem připomíná přeplněné tržiště. Stovky lidí se tlačí ke vchodům, jiní sedí na okolních zídkách, popíjejí, zpívají chorály a zapalují světlice nebo házejí dělobuchy v předzvěsti ďábelské zápasové atmosféry. Poblíž vchodů zaujmou obří nafukovací repliky všech tří sad domácích dresů. Jde o černobílé kombinace, které klub nosí už přes sto let a o sochu orla, symbolu Beşiktaşe.
Systém nákupu vstupenek na turecký fotbal je kapitola sama o sobě. Bez aplikace Passolig, roční karty vázané na cestovní pas, respektive na turecký občanský průkaz, se na zápas člověk nedostane. Součástí povinné registrace je i výběr oblíbeného klubu, přičemž držitel karty Beşiktaşe se automaticky dostává na blacklist pro rizikové zápasy městských rivalů Fenerbahçe a Galatasaraye. Pro zahraniční návštěvníky to znamená zastávku u pokladny, předložení pasu a teprve pak si lze pořídit jednorázovou vstupenku.
Celkem musí každý fanoušek projít přes tři bezpečnostní kontroly venku a další dvě uvnitř. U turniketů se na dvojici obrazovek zobrazuje fotografie z aplikace, vedle ní aktuální záběr z bezpečnostní kamery a personál kontroluje, zda se tváře shodují. Cokoliv, co by mohlo letět na trávník, včetně mincí, se nekompromisně zabavuje.
Tureckému fotbalu dominují tři historické kluby z Istanbulu, jejichž vzájemná rivalita patří k nejsilnějším v Evropě. Vztahy mezi těmito kluby definuje čistá nenávist, která se dědí z generace na generaci. Každý vzájemný zápas doprovází extrémně vyhrocená atmosféra a jakýkoliv „přeběhlík“ z řad hráčů musí počítat s tím, že mu fanoušci bývalého klubu už nikdy neodpustí.
- Beşiktaş JK: Založen 1903 jako nejstarší z velké trojky, sídlí v evropské části Istanbulu. Klub s přezdívkou „Černí orli“ obléká černobílé barvy. Je vnímán jako tým s úzkou vazbou na místní komunitu. Jeho domovem je stadion přímo na břehu Bosporu.
- Galatasaray SK: Klub z evropské části hrající v červeno-žluté kombinaci. Mezi fanoušky se mu neřekne jinak než „Cimbombom“, oficiální přezdívkou jsou pak „Lvi“. Jde o historicky nejúspěšnější turecký tým jak na domácí scéně, tak na té mezinárodní (v roce 2000 ovládl Pohár UEFA i Superpohár).
- Fenerbahçe SK: Sídlí v asijské části města (čtvrt´ Kadıköy) a nastupuje ve žluto-modrých barvách. Klubu se přezdívá „Žlutí kanárci“. Disponuje obrovskou fanouškovskou základnou na druhém břehu Bosporu.
Chorály, hymna a AC/DC
Uvnitř stadionu začíná skutečná show. Kotel se zahřívá vyvoláváním základní sestavy. Zápas se koná na největší turecký státní svátek, takže každý fanoušek nachází na svém sedadle tureckou vlajku a před výkopem celý spodní prstenec tribuny na podélné straně roztáhne její obrovskou verzi.
Před zápasem fandové zpívají tři společné chorály. Ochozy v tu chvíli vyloženě šílí. Fanoušci zpívají jako smyslů zbavení, zuřivě u toho gestikulují a mávají rukama nad hlavami. Když pak desítky tisíc hrdel spustí státní hymnu, nastane takový rachot, že člověk neslyší vlastního slova a vnímá ten ohlušující hřmot, který se valí ze všech stran. „Fotbal je pro nás jako náboženství a také symbol národní hrdosti,” vysvětluje Ismail, třicátník z istanbulské čtvrti Şişli, který přišel s otcem a bratrancem. Světelná show před výkopem graduje za zvuků písně Thunderstruck od skupiny AC/DC, která tribuny dostává ještě do většího varu.
Tři góly a korejský hrdina
Od úvodního hvizdu domácí příznivci pískají při každém dotyku hráčů soupeře, Alanyasporu. „Galatasaray vypadl, Fenerbahçe taky. Cesta k trofeji je volná. Tohle je naše šance,” burcuje Ismail. Domácí odcházejí do šatny s poločasovým vedením 1:0 a zpěv neutichá ani o přestávce.
Ve druhém poločase přidává branku korejský útočník Oh Hyeon-Gyu. Navzdory tomu, že je v klubu teprve pár měsíců, má už vlastní gólovou písničku a fanoušci skandují jeho jméno, jako by hrál za Beşiktaş celou kariéru. Do konce zápasu přidává Beşiktaş třetí gól a suverénně postupuje do semifinále.
„Je to perfektní. Rivalové jsou už venku, my jdeme dál. Teď musíme vyhrát pohár,” burácí nadšeně fanoušek domácích Burak. Po utkání lidé odcházejí zpět do istanbulské noci. Náměstí Taksim svítí nahoře na kopci. Turecká historie se tu psala mnohokrát. Tento večer ji psali místní fotbaloví oblíbenci v černobílých barvách.
Tribuny zaplněné černobílými barvami Zdroj: Archiv autora
