Portrét Martina Kézra. Zdroj: Archiv redakce
Novinařina je služba. Být svůj patří mezi to nejdůležitější, říká Martin Kézr
Martin Kézr je dlouholetý sportovní novinář a bývalý lektor Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP). Působil na škole sedmnáct let a stál u zrodu školního média Generace20. Prozradil, jaké byly začátky a zdůraznil, že bez zápalu to v médiích nejde.
Jak jste se vlastně dostal k vyučování na VOŠP?
Velmi prozaicky. Oslovil mě tehdy Jaromír Bosák, který tam učil sportovní publicistiku, abych oponoval jednu absolventskou práci. Po obhajobě mě tehdejší ředitel školy požádal, jestli bych po Mírovi nepřevzal výuku. Nikdy jsem neměl pedagogické ambice, ale bral jsem to jako možnost předávat zkušenosti mladším kolegům. Studentům jsem se nesnažil být „učitelem“, spíš kolegou z praxe, který jim ukazuje, jak média fungují ve skutečnosti.
Co pro vás bylo při výuce největší výzvou?
Vždycky jsem bral každého studenta, který se po škole uplatnil v médiích, jako osobní výhru. Ale stejně důležité bylo říct některým, že pro ně média nejsou. Někdy je potřeba člověka laskavě konfrontovat s realitou, aby se zbytečně netrápil. Učit jsem se snažil především prakticky, jako člověk z oboru, ne jako teoretik.
Vy jste stál mnoho let v čele školní webové a tištěné Generace20. Jak ten nápad vznikl?
Chtěl jsem, aby studenti měli bezpečný prostor, kde si mohou vyzkoušet reálnou redakční práci. S ředitelem školy Petrem Uherkou jsme vytvořili projekt, který měl být takovým simulátorem mediálního provozu. Místem, kde si studenti mohou vyzkoušet psaní, editaci, spolupráci i tlak uzávěrek. Název Generace20 symbolizuje věk studentů, kteří v projektu pracují. Měl to být prostor, kde si mladí novináři mohou dovolit dělat chyby a učit se z nich.
Čím si vysvětlujete, že Generace20 funguje už tolik let?
Byla to první tvůrčí dílna školy. Každý semestr se redakce obměňovala, a přesto projekt přežil. Prošlo jím několik stovek studentů, z nichž mnozí dnes působí v médiích nebo v komunikaci. Měl jsem radost, když se z Generace20 stala skutečná redakce se svým prostorem, tehdejší místnost 101 měla kouzlo a silného ducha.
Co byste chtěl, aby si studenti z Generace20 odnesli?
Pocit odpovědnosti za to, co publikují. Každý text se ocitá ve veřejném prostoru a někdo jej čte, to je velká zodpovědnost. Chtěl jsem, aby Generace20 nebyla jen školní cvičení, ale skutečná redakce, kde si člověk uvědomí, že jeho text má reálný dopad.
Jaké vlastnosti by podle vás měli mít mladí, kteří chtějí uspět v mediích?
Hlavně musí být sví. Ne napodobovat známé tváře, ale najít si vlastní styl. Novinařina se nedá úplně naučit, je to instinkt a služba veřejnosti. Novinář by měl být prostředníkem mezi děním a čtenářem, ne hlavní hvězdou. A musí být zapálený, protože bez opravdového zájmu se tahle práce dělat nedá.
Co bývá nejčastější chybou začínajících novinářů?
Podceňují přípravu a zodpovědnost. Novinářská práce má několik fází. Přípravu, realizaci a editaci. Když jednu z nich odfláknete, výsledek je poznat. A další častou chybou je, že se problémy nechávají vyhnít. V médiích to ale nejde. Když je problém, musíte ho řešit hned.
V čem se liší sportovní žurnalistika od politické?
Ve sportu jsou jasná pravidla, gól z ofsajdu prostě neplatí. V politice to tak často není. Sport je pestrý a čistší, ale vyžaduje nadšení. Musíte ho mít rád, jinak vás práce nebude bavit.
Tomáš Vondra, Kateřina Stajnerová