Nejlepší film všech dob slaví 85 let. Dodnes zůstává revolučním dílem
Je to rovných 85 let, co tehdy začínající americký režisér Orson Welles poprvé uvedl svůj debutový snímek Občan Kane. Film je tedy starší než většina prarodičů generace Z, atomová bomba nebo třeba stát Izrael. Přesto je stále považován za milník moderní kinematografie a mnozí kritici ho označují za nejlepší film, co kdy spatřil světlo světa.
Zní to možná jako klišé typu „takové filmy se už dneska netočí“, ale toto zdánlivě nudné černobílé drama je skutečně podivuhodnou přehlídkou technik, které filmaři používají dodnes. Může za to talent kameramana Gregga Tolanda a drzost režiséra Orsona Wellese, který pro BBC v roce 1960 přiznal: „Vlastně jsem ani nevěděl, že existují nějaká pravidla. Takže, co jsem chtěl udělat, to jsem prostě udělal.“ Což je věta, kterou používají buďto géniové, nebo lidé těsně před tím, než je za něco nehezkého zatkne policie.
„Tak tu kameru zašmelíme“
Wellesův geniální přístup se jako nejvíce průkopnický ukázal v práci s kamerou. Většina filmů do té doby využívala mělkou hloubku ostrosti, kdy bylo vše kromě ústřední postavy rozmazané. Toho skvěle využil například John Huston ve své detektivce Maltézský sokol (1941) k tomu, aby nechal vyniknout emoce hlavního hrdiny Sama Spadea. Občan Kane však udělal pravý opak. Takzvaný deep focus (velká hloubka ostrosti pozn. red.) zajistil, že v obraze zůstalo ostré úplně všechno. Divák tak mohl v rámci jedné scény sledovat tváře a gesta všech postav v místnosti, spočítat jim klidně knoflíky na košili, a když se podíval do okna v pozadí, zahlédl i malého kluka, jak na zahradě staví sněhuláka.
Praktika deep focus snímku Občan Kane, zdroj: RKO Radio Pictures
Kamera poté navíc dokázala z tohoto okna v jediném plynulém záběru „vylézt“ ven, takže se divák náhle objevil před zasněženým domem, kde si lidé zrovna oblékali bundy. Snímek tyto švenky, tedy obvykle horizontální pohyby kamery, využívá často a vždy jsou na svou dobu dechberoucí.
Do třetice byla Wellesovou drzostí jeho záliba v podhledech. Zatímco do té doby bylo standardem vše natáčet převážně ve výšce očí, kameraman Toland nechal prořezat podlahy ve studiu, aby mohl kameru umístit co nejníže a snímat herce zespodu. Ve srovnání s ostatní produkcí roku 1941 tak Občan Kane svou experimentálností v něčem může připomínat kultovní studentský snímek Igora Chauna Nejkrásnější portrét (1988), film, ve kterém všechna pravidla jako by odjela na dovolenou, když opilá hlavní postava „zašmělovala kameru z Kanady“ tím, že natáčela druhou opilou postavu vzhůru nohama.
Dědeček moderního vyprávění
A to pořád není všechno. Když se řekne nelineární vyprávění, lidem se možná vybaví režisér Christopher Nolan. At´ už díky jeho snímku Memento (2000), nebo oscarovému Oppenheimerovi (2023). Oba využívají metodu, kterou Orson Welles sice nevymyslel, ale rozhodně ji zdokonalil. Zatímco například u Hitchcockova Podezření (1941) plyne příběh postupně z bodu A do bodu B, Občan Kane neustále skáče v čase.
Snímek začíná smrtí hlavní postavy, mediálního magnáta Charlese Fostera Kanea. Novinář Jerry Thompson dostává za úkol zjistit, co znamenalo jeho poslední slovo „poupě“. Díky tomuto pátrání bere Thompson publikum na cestu retrospektivou do různých etap Kaneova života. Divák si tak v hlavě postupně skládá mozaiku událostí a vytváří si vlastní představu o tom, kým Charles Foster Kane ve skutečnosti byl.
Orson Welles a Gregg Toland, zdroj: RKO Radio Pictures
„Je to ikona drzosti a odvahy. Welles si řekl, že to udělá po svém a bylo mu úplně jedno, kolik vrstev make-upu ze sebe herci zpotí. Chtěl vyprávět spletitý příběh o životě člověka a… je to prostě jeden z nejlepších filmů všech dob,“ prohlásil o snímku režisér Steven Spielberg pro American Film Institute. Na tom, jestli je Občan Kane skutečně tím nejlepším filmem vůbec, se pravděpodobně nikdo neshodne. Už jen proto, že žádný člověk přesně neví, zda takový pojem vůbec existuje. Mnohem přesněji by se dal ale nazvat prvním moderním snímkem. A to i po pětaosmdesáti letech zní stále víc než dobře.
