Zadejte hledaný název
Nebojte se říct si o pomoc - nebo pomoc přijmout, když za vámi přijde zvenčí, říká Švejdová. Zdroj: Archiv G. Švejdové

Myslela jsem si, že mě s dokonalou postavou bude okolí lépe přijímat, říká Gabriela Švejdová

Gabriela Švejdová (23) si prošla poruchami příjmu potravy (PPP) – ortorexií, anorexií, bulimií i záchvatovitým přejídáním. O svých zkušenostech začala otevřeně mluvit už v roce 2019 na sociálních sítích a od té doby inspiruje lidi, kteří čelí podobným výzvám. Dnes spolupracuje s různými organizacemi a podílí se na projektech a přednáškách zaměřených na duševní zdraví a prevenci poruch příjmu potravy.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že se váš vztah k jídlu nebo tělu začal měnit?
Moje první uvědomování začalo okolo léta 2018, kdy jsem si stáhla kalorické tabulky. V řádech týdnů jsem postupně začala pocit´ovat, že se z jídla stává středobod všeho a že mě hlídání kalorií začíná ovlivňovat v běžném životě. Uvědomovala jsem si, že se mi to vymyká kontrole. Nicméně jsem si ale několik měsíců nebyla schopna přiznat, že trpím PPP. K úplnému uvědomění došlo až po samotném vyléčení.

Co bylo podle vás tehdy největším tlakem?
Porovnávání na sítích, různé články o dietách a hubnutí, nebo poznámky od mého okolí. Když jsem se během dospívání pokoušela měnit svou postavu, nikdy jsem to nedělala kvůli sobě, ale vždy jsem si myslela, že mě pak okolí bude lépe přijímat, když budu mít “dokonalou postavu.”

Jak na to reagovalo vaše okolí?
Měla jsem to štěstí, že jsem měla okolí plné podpory. Našli se výjimky – ale to byli spíš lidé, co mě moc neznali. Ačkoliv mé nemoci ne všichni rozuměli, snažili se mě i tak podpořit.

Vyhledala jste odbornou pomoc, nebo vám víc pomohla osobní podpora od lidí kolem vás?
Pomoc odborníků mi tehdy vyhledali rodiče. Kombinace odborné pomoci a osobní podpory mého okolí byla v léčbě velmi zásadní a myslím, že by jedno bez druhého nefungovalo tak dobře.

Jak se porucha příjmu potravy projevovala ve vašem každodenním životě?
V době mé nemoci jsem studovala na gymnáziu. Byla jsem v prváku na střední. Pamatuji si, že mě to ovlivňovalo všemi směry. Ve škole jsem moc nezvládala studium. Neměla jsem na to sílu a energii. Byl pro mě problém vůbec vyjít schody do vyšších pater školy. Doma s rodiči jsem se stále hádala, protože jsem nechtěla přijmout jejich pomoc. Nepřišlo mi, že bych byla až tak nemocná, že bych ji potřebovala. Ve škole jsem se pak stranila svých přátel. Hodně jsem jim lhala o tom, co jsem kdy jedla a přestala jsem s nimi trávit čas. Také se se mnou tehdy rozešel můj tehdejší přítel po 3 letech vztahu, a pár dní před mým nástupem na psychiatrii. Nemám mu to za zlé, tehdy bylo těžké se mnou být.

Setkala jste se s nějakými předsudky nebo mýty o poruchách příjmu potravy, které vás tehdy zraňovaly?
Bohužel se s nimi setkávám dennodenně. Ale přesně proto o tom teď aktivně mluvím na sítích a snažím se takové mýty vyvracet. Jako například že PPP postihuje jen mladé ženy, nebo že člověk s poruchou je vždy vychrtlý.

Co pro vás znamenalo začít se uzdravovat?
Uzdravování u mě přišlo až po tom, co jsem se vrátila z druhé hospitalizace a přibrala. Byla jsem už fyzicky v pořádku a mohla začít s dáváním své hlavy zpět dohromady. Bylo to hodně o přijmutí sama sebe, svého těla a práce se sebevědomím.

Jak dlouho trvalo, než jste začala cítit zlepšení – nejen fyzicky, ale i psychicky?
Fyzické zlepšení přišlo po druhé hospitalizaci. Bylo rychlé, jelikož jsem spadla do bulimie a přejídání. Přibrala jsem za velmi krátkou dobu na zdravou váhu. Psychika se mi v té době naopak rapidně zhoršila. Tehdy se k PPP přidalo časté sebepoškozování a pokus o sebevraždu. Psychické zlepšení jsem pak začala pocit´ovat pár měsíců na to, kdy jsem se rozhodla změnit školu a odstěhovat se do jiného města.

Co vám dnes pomáhá udržovat zdravější vztah k sobě samé?
Pečovat o sebe. Odměňovat se. Chodit na procházky do přírody, trávit čas s lidmi, které mám ráda, kupovat si květiny, chodit do salonů… Obecně mít radost z maličkostí.

Mění se podle vás povědomí o poruchách příjmu potravy v české společnosti?
Věřím, že se mění. Řekla bych, že už to není takové tabu jako tehdy, když jsem se léčila já. Určitě se to bude i nadále zlepšovat.

Co byste chtěla, aby o těchto poruchách věděli mladí lidé – například studenti vaší generace?
Že jsou léčitelné. Tehdy jsem si totiž sama myslela, že už z PPP není cesty ven a proto jsem neměla takovou motivaci se léčit.

Cítíte, že vás tahle zkušenost nějak změnila – třeba v tom, jak přistupujete k sobě nebo k ostatním lidem?
Změnila mě kompletně. Mnohem víc si vážím života. Mám pocit, jako bych dostala druhou šanci. Cením si maličkostí, lidí kolem mě a hlavně sama sebe. Dokonce i můj vztah k jídlu je mnohem lepší, než byl před samotnou nemocí.

S jakými organizacemi spolupracujete?
Spolupracuji s centrem Anabell, organizacemi jako třeba Nevypust´ duši, Nepanikař, Zahrada pro duši, PKC Zlín či Kapka naděje. Také se podílím na projektech a přednáškách zaměřených na duševní zdraví a prevenci PPP.

 Co byste vzkázala lidem, kteří si momentálně procházejí podobným obdobím?
Nebojte se říct si o pomoc – nebo pomoc přijmout, když za vámi přijde zvenčí. Nebuďte na to sami a věřte, že se z toho dá skutečně dostat.


Ilona Zelenková
Studuju třetí ročník na Vyšší odborné škole publicistiky. Baví mě kulturní dění, psaní a práce s lidmi.
Další články autora