Hlasování ve 4:36 versus roky debat. Proč srovnání s Dánskem pokulhává?
Vládní představitelé se při zbrklém rušení koncesionářských poplatků a převodu veřejnoprávních médií pod státní rozpočet s oblibou odkazují například na Dánsko. Tvrdí, že jdeme osvědčenou severskou cestou modernizace. Jenže tam, kde Dánové roky hledali shodu, česká vláda schvaluje reformu narychlo a silově. Nejde totiž jen o způsob financování, ale především o mechanismy, které mají chránit nezávislost médií před politickým tlakem.
Debata o změně financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) v posledních týdnech přerostla v jednu z nejvýznamnějších politických rozbušek. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů sobě přišla s plánem opustit dosavadní koncesionářské poplatky a napojit hospodaření médií veřejné služby přímo na státní rozpočet.
Jako jeden z argumentů pro tuto změnu ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) i koaliční špičky opakovaně vytahují Dánsko. Zemi, která podobným přechodem v minulosti prošla a na jejíž zkušenost se u nás rádo ukazuje jako na zářný příklad severské modernizace. Dánsko se v české debatě proměnilo v univerzální odpověď, která má ukončit všechny pochybnosti. Při bližším pohledu však vyvolává spíše nové.
Nikdo netvrdí, že současný systém poplatků pro ČT a ČRo je nedotknutelný. Nové modely financování veřejnoprávních médií hledá v posledních letech řada evropských států. Těžko ale obhajovat současnou reformu ve chvíli, kdy její schvalování připomíná spíše krizovou operaci než dlouhodobě a pečlivě připravovanou změnu.
V Dánsku přechodu předcházela několikaletá poctivá veřejná i odborná debata. U nás jsme byli svědky zkrácení rozpravy, hlasování o tom, zda budou přestávky i schvalování narychlo v sobotu ve 4:36 ráno. Koalice sice opakovaně zdůrazňuje potřebu široké debaty, její činy ale budí dojem, že o skutečné vypořádání námitek a připomínek už příliš nestojí.
Předvídatelnost, nebo chaos?
Nejde však jen o způsob, jakým proběhlo schvalování v prvním čtení v Poslanecké sněmovně. Otázky vyvolává i samotný model financování. V Dánsku sice média veřejné služby (pod názvem DR) spadají pod státní rozpočet, ale tamní systém funguje na základě takzvaných víceletých mediálních dohod (Medieaftale). Financování i rozvojová strategie dánské televize a rozhlasu se sjednává napříč politickým spektrem na několik let dopředu. Tamní novináři tak nemusí mít strach z každoročního politického tlaku.
V Česku naproti tomu hrozí, že se o penězích pro ČT a ČRo bude vyjednávat a hlasovat každý rok při schvalování státního rozpočtu. Jaká je pak záruka, že vládní většina nepokrátí rozpočet médiím například jen proto, že byla v investigativních pořadech příliš kritická nebo že pozvala odborníka z „nesprávné“ strany spektra? Bez víceleté garance a navázání na jasný ekonomický index se otevírá prostor pro politický tlak.
Vzpomínky na cenzuru
Druhý a možná ještě podstatnější důvod, proč srovnání se severoevropskou zemí selhává, leží v rozdílné politické kultuře a historickém zázemí. Dánsko je stabilní demokracie se společností nepoškozenou desetiletími komunistické totality. Navíc se podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku 2025 tamní instituce těší značné přízni veřejnosti. Vysokou nebo velmi vysokou míru důvěry uvádí 44 % Dánů, což je nadprůměr zemí OECD.
V Česku je výchozí pozice dramaticky odlišná. Naše politická scéna je hluboce polarizovaná, důvěra ve státní instituce je na nízké úrovni a sklon politiků k ohýbání pravidel není jen hrozbou, ale skutečností. Vzpomínky na život za železnou oponou, kdy stát plně ovládal to, co a jak se občané dozví, zůstávají v české společnosti stále živé. Nestačí jen převzít dánský model financování a tvářit se, že jsme najednou Dánsko.
Pokud to česká vláda s odkazy na severskou zemi myslí vážně, měla by převzít i dánskou poctivost. Několikaletou debatu s opozicí i odborníky, pevné garance víceletého financování a neprolomitelné pojistky nezávislosti. Navíc je nutné obnovit pošramocenou důvěru části občanů v dobré úmysly vlády. To se ale dělá špatně, když sám premiér i další vládní představitelé veřejně útočí na demonstranty a říkají o nich, že jsou zmanipulovaní nebo rovnou podplacení. Důvěra se totiž nedá nařídit zákonem ani schválit hlasováním ve čtyři třicet šest ráno.
