Dvě stínové vlády, stejná slabina. Nenabízejí konkrétní řešení
Česko zažívá unikátní situaci. Vedle jedné skutečné vlády má hned dvě stínové. Ty by měly být odbornou protiváhou k vládnoucí sestavě, sledovat práci svých protějšků, připravovat vlastní návrhy a v případě padnutí vlády být připraveny na převzetí moci. Když ale znovu slibují to, co ve svém volební období neprosadily, je těžké brát jejich snahu vážně.
Proti současné vládě hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě stojí dva opoziční kabinety. Stínová vláda ODS a stínová vláda hnutí STAN. Podle definice jejich role by měly připravovat alternativní návrhy zákonů a sledovat práci úřadujících ministrů. V praxi to ale vypadá dost jinak.
Hlavním pilířem stínové vlády ODS je seznam Desatero proti a pro, kterým chce strana ukázat, že vládu nechce jen kritizovat, ale i podporovat. Některé body ale ODS slibovala už před volbami v roce 2021 a ve vládě je nenaplnila, nebo udělala opak. Příkladem je porušený závazek nezvyšovat daně. Dalším pak může být slib zvýšit platy učitelů na 130 % průměrné hrubé mzdy. Loni platy činily jen 126,4 % průměrné mzdy roku 2022, resp. 109 % průměru roku 2024. Nejde přitom o to, že se tyto cíle v minulém volebním období nepodařilo naplnit. Vláda tehdy čelila například válce na Ukrajině i jejím dopadům. Problém je spíš v tom, že ODS dnes přichází s téměř totožnými sliby, aniž by vysvětlila, proč by je tentokrát měla dokázat splnit.
Hnutí STAN představilo svůj Kabinet budoucnosti se dvěma novými, spíše symbolickými posty. Jde o resorty pro ochranu zranitelných a resort bydlení. V hlavním příspěvku na sociálních sítích hnutí se ale stínové ministryně pro tyto oblasti, tedy poslankyně Barbora Urbanová a Barbora Stašková, paradoxně neobjevily. Volič pak může pochybovat o významu vytváření takových postů, když ani vlastní straně nestojí za stejnou propagaci, jakou mají ostatní stínoví ministři.
Britská tradice v českém kabátě
Koncept stínových vlád vznikl ve Spojeném království, kde je součástí tamní parlamentní tradice. Britská politická scéna stojí na dvou stranách, které se pravidelně střídají u moci, a právě v takovém prostředí má takzvaný shadow cabinet jasnou roli. Její člen je stínovým protějškem vládního ministra, zná jeho agendu, má tým i odpovědnost a je připraven převzít resort ve chvíli, kdy se jeho strana dostane k moci. Taková opozice nabízí voličům odbornou alternativu. V českém prostředí ale nálepka stínového ministra často znamená hlavně větší prostor pro útočení, ne systematickou přípravu na vládnutí.
Současné české zrcadlové vlády tak slouží hlavně jako marketingová vábnička na voliče. Poslední stínová vláda, která dala tomuto konceptu reálný obsah, byla od roku 2003 alternativní vláda tehdy budoucího premiéra Mirka Topolánka. Jejím výsledkem byla takzvaná Modrá kniha, kterou nakonec použili jako komplexní program pro volby v roce 2006. Pro každou oblast vznikla Modrá šance s konkrétními návrhy reforem. Příkladem je takzvaná rovná daň, která měla sjednotit daně z příjmu osob, firem i DPH na 15 % nebo zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví. V dokumentu se také objevila schémata, grafy a statistiky, které tvořily podstatnou část argumentace nutnosti reforem. Současné stínové vlády ale nic podobného nevytvořily.
Opoziční souboj o pozornost
Nefunkčnost stínových vlád není v české politice nic nového. V roce 2021 vyzvala iniciativa Milion chvilek pro demokracii tehdejší opoziční strany k sestavení jednotného alternativního kabinetu. Projekt se ale rozpadl na programových rozdílech a neochotě spolupracovat. Současná opozice se z tehdejší zkušenosti nepoučila. Místo jedné vznikly dvě konkurenční sestavy, ale ani to funkčnost nepřináší. ODS i STAN jedou po vlastních kolejích, ale s podobným výsledkem – aktivita opozičních kabinetů se často redukuje na rychlé mediální výstupy.
Například reakce hnutí STAN na státní rozpočet pro letošní rok ukazuje, jak se i legitimní téma může proměnit v prvoplánovou PR komunikaci. Kritiku výše schodku či výdajů na obranu doprovází zjednodušující rétorika o „rozpočtovém hazardu“ nebo „uplácení voličů,“ která má spíš burcující efekt. Komplexní problém veřejných financí se tak zužuje na několik úderných sdělení. V Kabinetu budoucnosti by spíše měli začít nabízet konkrétní řešení. Pokud už nějaká existují, zůstávají skrytá pod vrstvou marketingu.
Opoziční vlády měly být slibem profesionality. Pokud se smrsknou na mediální výstupy a sbírání lajků, ztrácí svůj původní smysl – nabízet odbornou protiváhu ke skutečnému kabinetu. Místo toho vidíme hlavně reakce na jeho kroky. Pokud mají mít smysl, musí se vrátit k tomu, co kdysi fungovalo: k práci, ne k pózování.
