Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide
Zkusil jste si někdy sám život na ulici?
Zatím ne. Sice mám zkušenost se spaním venku na lavičce, ale to jen proto, že jsem po jedné párty neměl kam jít. V zimě ale plánuji strávit týden v pražských ulicích. Chci si zkusit, jak jsou začátky bezdomovců těžké, a to především v zimě. Hodně jsem se toho dozvěděl při sbírání materiálů pro knihu, kdy jsem mluvil s mnoha lidmi na ulici,[1] takže nějakou představu mám.
Budete se
nějak speciálně na ten týden připravovat?
Určitě si
vezmu spacák, hodně teplého oblečení. Z osobních věcí jen
občanku, snad ji neztratím. Dále uvažuji, jestli si vezmu nějaké peníze. Pokud ano, tak maximálně
stovku. Určitě začnu na Hlavním nádraží a ve Vrchlického sadech, to je taková Mekka
bezdomovectví v České republice. Poté uvidím, kam se dostanu. Mám plán zkusit nějakou noclehárnu, tam se
k sobě lidé chovají
strašně a nejde tam prý moc dlouho vydržet.
Máte předem dané mantinely, za které určitě na ulici nezajdete?
Rozhodně
nehodlám nabízet své tělo, to by bylo opravdu příliš. Počítám ale s
tím, že žebrat určitě budu. Na druhou stranu doufám, že se nedostanu do
situace, kdy bych musel jít krást. Nad tím jsem hodně přemýšlel a
za hranu zákona se dostat nechci.
Kniha slouží také jako varování.
Kdy jste se
začal blíže zajímat o bezdomovectví?
Fascinuje
mne to už od střední školy. Úplně první vzpomínku mám ale ze svých šesti let, kdy jsem viděl na
zastávce bezdomovce a ptal jsem se mamky, co tu ten člověk dělá. Ona se mi
to snažila hodně jednoduše vysvětlit, prostě jako šestiletému dítěti, ale už tehdy mě to
zaujalo.
Až jste o tom nakonec za dvacet let napsal knihu…
Vydal jsem pár článků o bezdomovectví a najednou mi přišla nabídka od nakladatelství Biz books, jestli bych o tom nechtěl napsat knihu. Primárně je to průvodce a rádce pro ty, kteří chtějí život na ulici pochopit, nebo se o něm více dozvědět. Vedle toho má kniha sloužit i jako varování. Ukazuje, na co si dát pozor, aby se člověk na ulici nedostal. Jsou v ní ale i příběhy, které mohou potkat naprosto každého. Například jak Vojtěch, jedna z hlavních reálných postav knihy, propadl alkoholu a postupně se z nadaného umělce stal bezdomovcem.
Bylo těžké poznat pravdu.
V průvodci
máte čtyři hlavní
postavy – zmíněného Vojtěcha, Karima, Hanuše a Ivanu. Bylo
náročné s nimi
spolupracovat?
Popravdě
vůbec. Kontakty na ně jsem dostal od společnosti Pragulic, která s
bezdomovci spolupracuje. To mi do začátku pomohlo. Největším problémem bylo
odhalit jejich pravou tvář. Například Karim, který je z
bezdomovců mediálně
nejzkušenější, se mi dlouho dobu nebyl schopen otevřít. V některých věcech
mlžil. Musel jsem se ptát na to samé pořád dokola, protože jsem v jeho
příběhu pořád cítil nějaké nesrovnalosti. Nakonec se mi povedlo
nahlédnout pod
jeho masku, a je to opravdu milý člověk. To se dá říct vlastně o všech lidech v knize.
Navázal jste
s někým z nich během psaní knihy přátelství?
Se všemi
hlavními postavami se dále scházím, tedy kromě Vojtěcha, který
bohužel zemřel krátce před vydáním knihy. Ale s Ivanou a Hanušem se vídáme
pravidelně. Největší problém s časem má Karim, jelikož provází
turisty pražským podsvětím.
A nedívá se
na vás někdo skrz prsty, protože se stýkáte s bezdomovci?
Z úzkého kruhu přátel a rodiny jsem se s
ničím takovým nesetkal. U širší veřejnosti jsem to občas zaslechl, ale je
mi to jedno. Každý má právo na svůj názor, ale myslím si, že po přečtení mé knihy by ho mohla spousta lidí
změnit. Bezdomovci jsou lidé s životními příběhy a na ulici se často nedostali vlastní
vinou, ale například kvůli složitým rodinným vztahům. To si hodně lidí
neuvědomuje.
Vydělat si peníze není pro bezdomovce jednoduché.
Bezdomovci
často mezi lidmi žádají o drobné. Je podle vás lepší dát jim peníze, nebo jim koupit
nějaké jídlo?
V Česku je
stále více obchodů, kde je možné „koupit dvě, odnést si jedno“. Prostě ve
vybraných obchodech koupíte například dvě kávy, jednu si odnesete a druhou může
dostat třeba bezdomovec. S penězi je to složitější. Lepší je dávat žebrákům
malé částky, třeba dvacet korun. Někteří lidé dají občas bezdomovcům klidně i
tisícovku, ale to je příliš. Oni pak nevědí, co s tak velkým obnosem dělat,
protože často nebývají finančně gramotní.
Když si lidé bez domova hledají práci, příliš
dlouho v ní většinou nevydrží. Není právě neznalost zacházení s penězi důvodem,
proč se neustále vracejí zpět na ulici?
Bezdomovci
to s prací nemají jednoduché. Sice existují obchody a
společnosti, které se zaměřují primárně na zaměstnávání lidí bez
domova, ale ty nejsou nafukovací. Navíc spousta těchto
lidí nemá čistý trestní rejstřík, má dluhy na krku a legálně by
je nikde nezaměstnali. Proto když pracují, tak na černo. A pak se běžně
stává, že nedostanou zaplaceno. Není se potom čemu divit, že mají před dalším
zaměstnáním předsudky. Často mají strach, že budou pracovat bez
výplaty a změna nebude žádná.
