Analogová renesance: mladí lidé znovu nacházejí kouzlo klasického focení
V době, kdy mobil dokáže zachytit tisíce fotek během pár minut mladí lidé znovu přicházejí na chut´ analogu. Staré fotoaparáty nalézají na půdách, kupují je v anikvariátech a navracejí život technologii, kterou z módy vytlačil vynález digitálních kamer a fotoaparátů.
Analogové focení, které je značně složitější než klasické digitální, s sebou nese mimo jiné i čekání na vyvolání vyfocených fotek. Spousta mladých si k němu i přesto nachází cestu. „Držet v ruce fotoaparát místo mobilu je intimnější. Někomu by to mohlo přijít otravné a zbytečně zdlouhavé, ale odnést kinofilm na vyvolání je radost. Když mi po pár dnech dorazí do emailu sada mých šestatřiceti fotografií, je to vždy překvapení,“ vysvětluje Dominik Lipš, který se focení na analog volnočasově věnuje tři roky.
Analogové fotoaparáty byly využívány od konce 19. po začátek 21. století. Fotografie se pořizovaly na filmové cívky, každá měla omezený počet snímků, mezi 30-40 snímky, a když cívka byla plně využita, musela se odnést do fotoateliéru, kde odborník fotky vyvolal. Nástup digitálních fotoaparátů a kamer tak byl na přelomu milénia nevyhnutelný, analog si ale svou cestu k mladým znovu našel i přes všechny své komplikace.
Harampádí z půdy nebo poklad?
Pro některé představují analogy rodinné dědictví. Nalézají je na půdách po rodičích a vrací jim zpět jejich využití. „Jsem jeden ze št´astlivců, který má svůj fot´ák z půdy a je to Olympus,“ vypráví o svém fotoaparátu Lipš. Jiní si pro ně také často chodí do antikvariátů. „Do mého obchodu chodí v posledních letech mladí častěji. Rád jim při nákupu aparátu i příslušenství poradím, je to přeci jen složitější, než telefony. Dělá mi radost, že se analog vrací zpět mezi dnešní mladé,“ vysvětluje Jan Pazdera, který se prodeji analogových fotoaparátů věnuje přes třicet let. Vzhledem k nárůstu zájmu se už dají znovu kvalitní funkční modely analogových fotoaparátů zakoupit na i v prodejnách a na internetu.
Nedílnou součástí focení na analog je kinofilm, na který se snímky zachytávají. „V naší prodejně se dá zakoupit za sto korun. Tuto cenu můžeme nastavit, jelikož recyklujeme cívky, na které se kinofilm navíjí. Je to vstřícný krok jak k naší planetě, tak ke všem nadšencům analogového focení,“ vysvětluje pan Wolf, který už tři měsíce provozuje fotoateliér Kamera Praha. Kinofilm se v jeho obchodě dá nejen zakoupit, ale i nechat vyvolat. „Focení na analog je poměrně nákladné, a málokdy se všechny fotky podaří, to je další důvod, proč mě to baví,“ říká Lipš.
Od filmu k digitálu a zpět
Štěpán Vodáček fotí na analog spíš příležitostně. „ S focením na novější analogové fotoaparáty se setkávám, když nám někdo fotí na koncertu mé kapely. Je to hezčí a osobnější,“ říká a vysvětluje, že jeho zájem o klasické focení začal díky starému skládacímu fotoaparátu ze začátku dvacátého století. „Našel jsem ho v bytě po dědovi. S přáteli jsme na něj něco málo vyfotili i vyvolali, měli jsme k dispozici temnou komoru, ale bylo to složité. Ty novější jsou zkrátka na analogové focení lepší, ale i tohle byla zkušenost,“ dodává.
Velmi staré analogové fotoaparáty našly své místo i u profesionálních fotografů. To potvrzuje i Gregory Owain, britský redakční a eventový fotograf působící v Tokiu, který focení na Kodak No. 1, fotoaparát představený v roce 1926, veřejně hodnotil. V recenzi na jeho blogu zdůrazňuje, že přístroj nabízí autentický retro zážitek, i když vyžaduje pomalejší, pečlivější práci a občas potrápí světelnými prosaky či sháněním vhodného filmu. Díky tomu ale podle něj člověk ocení samotný proces focení mnohem víc než u moderních fotoaparátů.
