Tramvaj je moje studnice nápadů, říká Aneta Balounová
Vystupuje pod uměleckým jménem Athena Chlebová, sebe samu označuje za „něžného feláka“. Když si tvořila rapperské jméno, přemýšlela nad Kasandrou, ale prý jí to znělo příšerně. Umělecké jméno nakonec sestavila z anagramu svého křestního jména a studentské přezdívky z gymnázia. Právě kontrast mezi nimi ji baví.
Původně Athena směřovala ke kariéře herečky. Nyní mísí rap se zpěvem a dokáže přecházet od nadupaných songů laděných do techna k něžným skladbám, ve kterých ukazuje křehkost a zranitelnost. Typický je pro ni především ironický humor, který provází třeba píseň „Párky na splátky“ z nejnovějšího alba Vodsrdce.
V úvodu je slyšet úryvek z virálního rozhovoru Čestmíra Strakatého s Jiřinou Bohdalovou o tom, jak zpochybnila zdravý rozum lidí, kteří podporují například genderovou rozmanitost. Podle Bohdalové takoví lidé nemají nárok na vlastní názor. Za tuto píseň je Athena ve svých 26 letech nominovaná na Ceny české hudební kritiky Apollo za song roku 2025. Zpívá v něm o střetu generací, kdy starší mladým vytýkají, že se mají až moc dobře.
Ráda mícháte hudební styly a jste něco mezi zpěvačkou a raperkou. Jak byste třemi slovy popsala svoji hudbu?
Je animovaná, nadupaná, veselá… A ještě hloubavá. Nicméně to už jsou čtyři slova. Nejvíc mě formovala party muzika, techno nebo drum and bass. Ale taky klasický pop zhruba tak z let 2000 až 2010, to je moje éra popu, co si jedu furt. Ani o sobě netvrdím, že jsem klasický rapper. Jde spíš o moji interpretaci skrz prvky žánru.
Foto: Jan Doležal
Jaká byla vaše reakce na nominaci songu „Párky na splátky“?
Bylo to úžasné a nádherné. Zrovna jsem byla ve škole a viděla jsem, že mě zpěvačka Beáta Myslíková označila v nějakém screenshotu na sociálních sítích. Bylo to úplně z nenadání, hned jsem volala svému manažerovi.
Překvapilo vás, že je to zrovna tato písnička?
Ano, překvapilo a těší mě to. Když něco píšu, rozhodně nečekám, že se z toho stane hit. Až po čase, když mám zpětnou vazbu, mi dojde, co všechno lidi rozklíčovali a má to váhu.
Kde se vzal nápad na písničku o mezigeneračním sporu?
Vychází zrovna z mého autorského monologu, který vznikl ke klauzurám na herecké škole. Obrat „Párky na splátky“ jsem měla v hlavě asi od roku 2019, vycházel z jedné mé někdejší básně. Konkrétně u tohoto songu se postupně spojilo víc věcí, které mě štvou. Třeba pohled mého táty na terapii, Filip Turek a touha i současné vlády rozvrátit nejen ministerstvo životního prostředí nebo Bohdalová. Obecně mě štve přesvědčení některých lidí, že se mohou strefovat do druhých. Nepřestává mě udivovat, kde se v nich bere drzost někomu diktovat, jaký by měl být, když se jich to netýká…
Co s vámi dělají reakce na vaši tvorbu na sociálních sítích?
První „punch“ jsem dostala, když vyšel rozhovor v pořadu On air na YouTube kanálu Kytary.cz. Konstruktivní kritiku beru, ale někteří lidé si prostě chtějí jen bodnout. A právě pod tímhle rozhovorem jsem až sebemrskačsky pořád kontrolovala, co tam přibylo za nové hejty. Nedávno zrovna přistál nový, mimo jiné psal, že nechápe, co dělám u Pavla Kučery, když je podmínka „hezký ksichtík“. Na to se ho někdo zeptal, co ho baví na současné scéně. On odpověděl, že je děda, takže trendy věci ho nezajímají, ale slušnou hudbu ještě pozná. A že Athenka ji bohužel nemá, ale časem z ní možná něco bude… Děkuju mu, že se vyjádřil a že nerozhoduje o tom, kdo bude v rozhovorech.
Foto: Jan Doležal
Už máte vydané čtvrté album. Jak se vaše tvorba mění v průběhu let?
Přijde mi, že se moc nemění. Nejplodnější bývám o zkouškovém, protože prokrastinuji a nápady mi přichází nějak samy. Nejvíc píšu asi v tramvaji, myslím, že bych jim za to měla platit. Někdy v ní dokončím track a říkám si: „Ježiš, to byla skvělá jízda!” Prostě tramvaj, to je studnice.
Jak tedy vypadá váš tvůrčí proces?
Baví mě různorodost a všebarevnost. Někdy si píšu různé myšlenky jako koncepty, které pak rozvinu. Bývají to ústřižky, které později skládám. Nebo mě navnadí samotný beat a nakreslí mi v hlavě celou tematiku. Jsem ale schopná psát i na jeden nádech. Myslím, že s mícháním jednotlivých stylů právě tkví můj konceptualismus, který je bezkoncepční.
Podobně jako hudební žánry mícháte i způsob vystupování. Co vás baví víc, vystupovat sama, nebo s ostatními interprety či s DJ?
One man show mě baví hodně. Dřív jsem se toho bála, ale teď ráda vyhledávám trapasy. Právě improvizace mě bavila vždycky nejvíce. Někdy je ale těžké reagovat na negativní reakce z publika. Když jsem poprvé hrála s Ventolinem, kterému jsem dělala předskokana, nějaký pán z publika na mě zavolal „My chceme už Ventolina!“ Běžně jsem na pódiu celkem sebevědomá a dokážu podobné situace otočit, tohle mě ale rozsypalo. Ale po chvíli pak na mě nějací kluci zavolali: „Ne, my chceme tebe!“
