Street art není jen o graffiti. Moje mozaiky opravují ulice, říká mladý umělec Matěj Krajíček
Mozaikami dává dohromady rozbité chodníky. Dvaadvacetiletý Matěj „Krajdos“ Krajíček, student multimédií na Ostravské univerzitě, se stal výraznou tváří české street art scény. Z původního programátora webů a autora reklam je nyní muž, který chce lidem ukázat, že pouliční umění nemusí být vandalismem, ale způsobem, jak ulice oživit a vylepšit. Jeho práce se staly virálními na sociálních sítích a lákají také lidi, kteří by dříve podobný druh vyjádření míjeli obloukem.
Jak vznikl nápad začít tvořit mozaiky?
Potřeboval jsem novou výzvu, díky níž bych se posunul dál a zároveň se něčemu přiučil. U nás mozaiky skoro nikdo nedělá, přitom jde o krásnou tradiční techniku, která dokáže úplně proměnit atmosféru místa. Vadilo mi, že podobný prvek v Česku chybí. Zároveň jsem chtěl dokázat, že street art není jen o graffiti, ale může mít i praktický rozměr. Moje mozaiky doslova opravují ulice.
Na svém účtu na Instagramu kromě umění sdílíte i příspěvky z cestování. Ovlivnily vás nějak vaše výpravy do zahraničí?
Strávil jsem nějaký čas v Berlíně a Portu, kde vzniklo spoustu nápadů na nové projekty. Berlín je díky pouličním umělcům neskutečně barevné město a v Portu jsou mozaiky opravdu všude. Dokonce jsou jimi pokryté celé domy. V Česku je na street art nahlíženo hrozně konzervativně, na rozdíl od zahraničí, kde jsou lidé na podobné zásahy do veřejného prostoru zvyklí a vnímají je jako obohacení a přirozenou součást města.
Podle čeho si vybíráte místa, kam mozaiky zasadíte?
Nejraději pracuji v oblastech, která nějak důvěrně znám. Jako rodákovi z Pardubic se mi nejlépe tvoří právě tam. Kolem těch děr jsem chodil každý den cestou na střední školu a skákal přes ně na skateboardu.
Jak celý kreativní proces až po hotové dílo probíhá?
Po dokončení návrhu si sháním materiály, které posbírám po známých nebo na bleších trzích. Označím si pracovní prostor a díru vyčistím. Následně ji zaliji rychleschnoucím cementem, protože pracuji také s časem a nechci riskovat, že by mě někdo mohl zastavit nebo mi mozaiku při tvorbě poškodit. Poté už tradičním způsobem skládám jednotlivé kousky mozaiky do lepidla. Nakonec ji vyspáruji černou spárovací hmotou, aby co nejvíce vynikl kontrast díla. Často si z celého procesu tvorby natočím i video, které následně sdílím na sociálních sítích.
Matěj Krajíček skákající na skateboardu přes jednu ze svých mozaik. Zdroj: Archiv Matěje Krajíčka
Jaké jsou reakce veřejnosti?
Na to, že jde o street art, jsem byl až nečekaně mile překvapený. Několikrát se mi stalo, že mi někdo nabídl peníze na materiál se slovy: „Úplně jste mi změnil pohled na vaši generaci.“ Dokonce jsem potkal skupinu pejskařů, kteří do Pardubic přijeli jen proto, aby si udělali výlet po mých mozaikách. Nabalují se na to další aktivity, se kterými už nemám nic společného a jde čistě o iniciativu lidí. Pozitivní reakce veřejnosti jsou pro mě motivací tvořit dál.
Setkal jste se i s kritikou?
Ano, párkrát ano, ale většinou nešlo o nic hrozného. Když jsem lidem vysvětlil, o co se snažím, naše konverzace často skončila větou: „No, lepší než díra.“ A tím to bylo vyřešené.
Street art často balancuje na hranici zákona. Jak přistupujete k povolením a formální stránce umíst´ování mozaik?
Myslím, že by pouliční umění nemělo být vandalismem a ani by nemělo ničit cizí majetek. Zároveň je to ale médium, které se vždy pohybuje na hraně legislativy. Mně jde ale opravdu jen o opravu ulice, a proto mi nikdy nedávalo smysl žádat o povolení.
Jak na vaše mozaiky reagují města a úřady?
Fascinuje mě sledovat, jak lidé nahlíží na něco, co sice není papírově povolené, ale vnitřně cítí, že moje úmysly jsou správné. Pohybuji se v takové šedé zóně, ze které pozoruji, jestli dá člověk přednost pravidlům před vlastními pocity. Sociální sítě a moje vlogy mi hodně pomáhají, jelikož se staly virálními a města se možná bojí, že by si zákazem poštvala lidi proti sobě.
Stává se, že vás při práci zastaví městská policie?
Ano, děje se to poměrně často. Tvorba mozaiky může trvat i celý den, takže interakcí s okolím je opravdu dost. Když za mnou strážníci přijdou, jednoduše jim vysvětlím, že jsem studentem umění a snažím se dané místo opravit. Někdy se zeptají na povolení, ale většinou se tomu všichni jen zasmějeme a já pokračuji dál. Řada z nich mě už zná, takže reakce bývají spíš pozitivní a nikdy z toho nebyl žádný problém.
