Pokračování Five Nights at Freddy’s je pro zasvěcence. Atmosférou snímek působí lacině
Druhá filmová adaptace herní série Five Nights at Freddy’s (FNAF) se nese ve stejném duchu jako první díl. Spoustu hlasitých zvuků, lekacích scén a posedlých robotů. Na rozdíl od předchůdce se ale mnohem více ponořila do trvajícího příběhu původní předlohy. Snímek nicméně není dokonalý a ne každý mu bude rozumět.
Úvodní FNAF vytvořil nezávislý vývojář Scott Cawthon v srpnu roku 2014. Šlo o jednoduchou hru na nočního hlídače ve fiktivní pizzerii Freddyho Fazbeara. Háček byl v tom, že zábavní roboti, kteří přes den sloužili pro pobavení dětí, v noci ožili s chutí na krev a vraždu.
Titul se velmi rychle stal senzací a obletěl všechny velké tvůrce na platformě YouTube. Pro mnoho mladých to byl první vstup do hororového žánru a na podobné vlně se nesou i obě filmové adaptace. Není lepší důkaz, než hodnocení „mládeži přístupné“ u snímku o zesnulých dětech a zabíjecích robotech. Film má minimum násilí a krve, proto je pro diváky dobrým bodem pro začátek objevování krás strachu.
„Uh, haló? Haló?“
První film si vysloužil negativní odezvy od recenzentů, nicméně dostal velmi pozitivní hodnocení od fanoušků. Je to proto, že cílovou skupinou byli právě nadšenci do videoherní předlohy. Druhý díl na tom není jinak, spíš se příběhu her věnuje ještě více. Stále představuje nové postavy, které zasvěcení znají, ale běžný neznalý divák nedostane skoro žádnou charakterizaci ani pozadí. Půlka sálu začne jásat, kdežto ta druhá bude nechápavě mumlat: „Haló? Co se tam děje?”
Jedny ze dvou nejdůležitějších postav celé herní linky se ve snímku ukáží na krátkou dobu a nepůsobí výjimečně. Jistě budou prozkoumáni v dalších pokračováních, nyní ale zůstává pocit, že byl neznalý divák ochuzen.
Věc, co se snímku daří, jsou odkazy na internetové FNAF memy a komunitu vytvářející online obsah založený na této sérii. V pár rolích se ukáží influenceři, jako brit Dawko, kteří ji na úplném začátku pomohli zpopularizovat a film si utahuje i z několika teorií, které za jedenáct let mezi fanoušky vznikly. Například z hypotézy, že celý příběh je pouhá noční můra.
Když plyšák udělá „baf“
I přes to, že se jedná o vstupní hororový snímek, tak mu tento žánr moc nejde. Za celou stopáž se objeví pouze dvě pasáže, které se snaží budovat strašidelnou atmosféru. Jinak film staví převážně na náhlých hlasitých zvucích a lekačkách. Například scéna, ve které se dvě postavy baví o životě, je najednou přerušena nečekávaným záběrem na obličej plyšáka s hlučným „baf“.
Na těchto momentech si celý film zakládá, a i když je to dost podobné jako původní videohry, tak na plátně to zkrátka působí lacině. Lekaní se rychle ohraje a ke konci už je to spíš otrava, než uspokojivá nálož dopaminu.
Samotní roboti, jako záporáci filmu, jsou ovšem velmi detailně zpracovaní a spolu se scénografií tvoří nejlepší část celku. Po této stránce působí snímek o dost mohutněji a ambiciózněji, než první díl. Kulisy nového setu vypadají nádherně a autenticky, jen škoda, že nestráví moc času v samotném filmu.
Dětská zábava, nebo jen noční pobíhání?
Úvodních deset minut druhého Five Nights at Freddy’s slouží jako skvělý nakopávák. Ukázkově osvětlený plac dětské restaurace, skvělá práce s kamerou od Lyna Moncriefa a dobré budování atmosféry. Bohužel od toho momentu originalita upadává. Film vymění světlé a vibrantní barvy zářivek za tmavé odstíny noci a lesa. Dá se říct, že upadne do hororového klišé.
Synt´áková hudba od The Newton Brothers postupem času zní méně a méně, místo toho ji vymění ticho před bouří v podobě hlasitého bafnutí. Na míru vytvořené sety se opouští v prospěch městských ulic a baráků. Jediné, co stále zůstává, jsou báječní roboti.
Suma sumárum je Five Nights at Freddy’s 2 přesně tím, co fanoušci chtěli. Více příběhu, více robotů a více vyskakování ze sedačky kvůli leknutí. Po filmařské stránce je to horší, protože snímek neumí budovat napětí a ke konci ztrácí většinu originality. Stále ale platí, že jako vstupní bod pro neznalce hororu funguje perfektně díky svému věkovému hodnocení.
