Olympiáda láká politiky, ale zadlužuje města
Ministr sportu Boris Št´astný v rozhovoru pro server Aktuálně.cz uvedl, že si dovedе představit pořádání zimní olympiády v Česku, nejlépe ve spolupráci se sousedními státy a s využitím stávajících sportovišt´. Zní to lákavě, ale čísla a zkušenosti z minulých her ukazují, že by šlo spíš o drahý sen než rozumný projekt.
Otázka financování sportu patří v Česku mezi dlouhodobě diskutovaná témata, především kvůli závislosti na veřejných zdrojích, nedostatku dlouhodobé koncepce a opakovaným pochybnostem o transparentnosti rozdělování prostředků. O to zvláštněji zní nápad pořádat jednu z nejdražších sportovních akcí na světě. Olympiáda není jen pár závodů v televizi, ale obří developerský projekt placený z veřejných peněz. Výstavba stadionů, olympijských vesnic, dopravní infrastruktury i zajištění bezpečnosti stojí obrovské částky. Zkušenosti z jiných zemí přitom ukazují, že sportovní areály si po skončení her ne vždy najdou své uplatnění.
Když ministr sportu Boris Št´astný mluví o možnosti uspořádat zimní olympiádu v Česku a uklidňuje veřejnost představou využití stávajících areálů či mezinárodní spolupráce, opakuje argumenty, které zaznívaly téměř u každých her. Realita však bývá jiná. Stávající prostory totiž často nesplňují požadavky pro velká sportovní klání. Rozpočty rostou, bezpečnostní náklady se násobí a politické sliby o kontrolovaných výdajích se rozplývají pod tlakem termínů a mezinárodních závazků. Pokud stát vstoupí do takového projektu bez mimořádně přísné finanční disciplíny a jasné dlouhodobé strategie, může se z olympijského snu velmi rychle stát účet, který budou splácet daňoví poplatníci ještě roky po zhasnutí olympijského ohně.
Místo rozvoje pád
Stačí se podívat do Řecka. Athény po hrách v roce 2004 zůstaly s řadou sportovišt´, pro která se nenašlo smysluplné využití. Areály, které během her symbolizovaly moderní a sebevědomou zemi, začaly postupně chátrat. Tohle je přesně ten moment, kdy se z velkých slibů stává nepříjemné vystřízlivění. Všechny řecké problémy se sice nedají svést na Olympiádu, ale často se uvádí jako jeden z případů, kdy se veřejné finance vydaly směrem, který si země nemohla dovolit. Místo slibovaného rozvoje zůstaly drahé stavby bez jasného využití.
Podobný scénář se zopakoval v Riu de Janeiro po hrách v roce 2016. I tady se mluvilo o tom, že Olympiáda pomůže nastartovat město, zlepší infrastrukturu a přinese impulz chudším čtvrtím. Realita byla mnohem méně romantická. Část sportovišt´ zůstala krátce po hrách zavřená nebo nevyužívaná, některé areály rychle chátraly a plánované dědictví her se rozplynulo.
Ani zimní Olympiády nejsou výjimkou. Turín a jeho okolí po hrách v roce 2006 zůstaly s řadou sportovišt´, která se nikdy pořádně nezačlenila do běžného provozu. Menší horské obce dostaly infrastrukturu, pro kterou neměly dlouhodobě peníze ani využití. Pro dvoutýdenní akci vznikly stavby, které pak roky stály spíš jako památníky velkých plánů než jako funkční sportovní zařízení. Údržba se postupně stávala přítěží pro místní rozpočty a část areálů skončila zavřená nebo jen minimálně využívaná.
Dva týdny za miliardy
Zimní Olympiáda v Soči se zapsala do dějin jako nejdražší olympijské hry vůbec. Původní ruský plán počítal s rozpočtem kolem 12 miliard dolarů, ale celkové náklady se nakonec vyšplhaly na více než 50 miliard dolarů, když se do výpočtu započítaly i doprovodné infrastruktury jako silnice, železnice a energetické projekty. Tato suma byla asi čtyřikrát vyšší, než Moskva původně slibovala při kandidatuře, a stala se rekordní v historii her.
Zastánci olympiád rádi mluví o ekonomickém přínosu. O turismu, pracovních místech a rozvoji regionu. Jenže vzorec se opakuje. Krátkodobý příliv turistů a mediální pozornosti střídají dlouhodobé dluhy. Vydělává Mezinárodní olympijský výbor, globální sponzoři a stavební firmy. Prodělávají města a jejich obyvatelé, kteří účet splácejí z daní a omezených rozpočtů. Ano, existují výjimky. Vancouver 2010 nebo třeba Barcelona po letní olympiádě v roce 1992 dokázaly část investic využít pro dlouhodobý rozvoj města. Jenže tyto případy měly jednu společnou věc. Hry byly zasazeny do širšího městského plánu, který by se do značné míry realizoval i bez olympiády. Nešlo o stavění stadionů jen proto, že jsou Olympijské hry.
V českém kontextu proto myšlenka zimní olympiády nepůsobí jako realistický plán, ale jako politické snění. Je pravda, že ministr mluví o využití stávajících sportovišt´. Jenže právě tady se ukazuje hlavní problém. Česko jednoduše nemá infrastrukturu, která by odpovídala nárokům zimních olympijských her. Aby se hry vůbec mohly uskutečnit, musely by vzniknout nové areály, dopravní spojení i zázemí pro tisíce sportovců a návštěvníků.
A právě tyto investice představují obrovské náklady a dlouhodobé dluhy, které by veřejné rozpočty nesly ještě mnoho let po skončení her. Myšlenka olympiády tak ve výsledku naráží na stejný problém jako v řadě jiných zemí. Slib využití stávajících sportovišt´ zní dobře na papíře, v praxi se ale téměř vždy promění v rozsáhlé a drahé stavby.
