Na Pražské jaro jsem chodil načerno. Letos ho zahajuji, říká dirigent Petr Popelka
Jeho sen se stal skutečností. Petr Popelka (40) bude mít v úterý 12. května čest zahájit letošní ročník festivalu Pražské jaro. S taktovkou v ruce bude dirigovat Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který letos slaví sto let.
Zahajujete letošní ročník prestižního festivalu. Vnímáte to jako symbolické završení svého působení u orchestru?
Ano, rozhodně. Je pro mě obrovskou ctí stát u zahájení v roce, kdy orchestr slaví sto let existence. Zároveň tím uzavíráme čtyřleté období mého působení. Pro mě je to ještě silnější, s orchestrem Českého rozhlasu jsem spojený už od svých osmnácti let, kdy jsem v něm začínal jako kontrabasista. Je to těleso, které znám zevnitř a které podle mě odvedlo pro českou hudbu obrovský kus práce, zejména v oblasti soudobé tvorby.
Co pro vás znamená úvodní koncert z osobního hlediska?
Jsem Pražák, vyrůstal a studoval jsem tady. Na Pražské jaro jsem chodil už jako student konzervatoře, tehdy načerno. Uvaděčky mě už znaly a k mému štěstí mě často nechaly projít. Díky tomu jsem slyšel spoustu výjimečných koncertů. Zahájení festivalu pro mě vždy představovalo vrchol kulturního života v Česku. Dnes je pro mě velkou ctí stát při tomto festivalu přímo na pódiu.
Co považujete za největší riziko při blížícím se vystoupení?
Každý koncert je risk. Vždy se může něco pokazit, i když jste perfektně připravený. Já to ale beru jako součást živého umění, to k němu prostě patří. Největší chyba je podle mě začít myslet na chyby samotné, od toho se člověk v téhle profesi musí oprostit. Samozřejmě existují objektivní chyby, třeba když orchestr není dohromady nebo zazní falešný tón, ale to, jestli se hudba hraje rychleji, nebo pomaleji, už podle mě chyba není. Já se řídím jednoduchým mottem: „No risk, no fun.“
Přistihl jste se někdy, že děláte jako dirigent věci, které jste dřív kritizoval?
Ano, a docela často. Obecně platí, že spousta činností zvenku vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti jsou velmi náročné, a dirigování je přesně ten případ. Je velmi složité vést sto lidí a v reálném čase jim smysluplně předávat svou představu. A přistihnu se, že dělám přesně věci, které jsem jako hráč u dirigentů neměl rád a říkal si, že je dělat nebudu. Například opakování pokynů nebo práce s časem při zkoušce, která trvá dvě a půl hodiny a během níž se člověk někdy nechtěně zasekne na detailu, který není tak zásadní.
Je něco, co byste chtěl v klasické hudbě změnit?
Rád bych narušil stereotyp koncertních programů. Často fungují podle stejného schématu: malá skladba, sólová skladba, pauza a symfonie. Když se podíváme do historie, třeba na Beethovenovy koncerty a jeho takzvané akademie, byly mnohem pestřejší a daly by se přirovnat k hudebním happeningům. Právě k takové větší volnosti a rozmanitosti dramaturgie bych se rád vracel. Snažím se také stírat hranice mezi starou a novou hudbou a přistupovat k nim stejným způsobem.
Myslíte, že se to může změnit?
Forma koncertů v současnosti odpovídá spíš starší generaci. Mladší publikum hledá nové zážitky a nové formy. Já to ostatně vidím i ve Vídni, kde působím u Vídeňských symfoniků, snažíme se tam narušovat zažitý klišé model koncertu a vytvářet programy, které jsou pestřejší. Lidé si postupně zvykají a je vidět, že posun je možný, ale bude to trvat.
Narážíte při této snaze na odpor?
Ano, často. Pořadatelé logicky nechtějí riskovat ztrátu publika, protože každý koncert má svého organizátora, který do něj investuje prostředky. Klasická hudba je v tomto ohledu závislá nejen na vstupenkách, ale i na sponzorech. Někteří pořadatelé proto mají menší odvahu experimentovat, protože nechtějí narušit očekávání dlouholetého publika, které často přichází právě kvůli tradičnímu repertoáru. O to víc si cením, jak se Pražské jaro proměňuje, a přitom si své publikum nejen udržuje, ale dokonce ho i rozšiřuje.
